ZTRACENÉ PÍSNĚ

3. Kapitola

Gavin si prsty promnul unavenou tvář.

„Museli znění řádu změnit. Ještě minulý týden tam žádná zmínka o tom, že by lidé s elfskou krví nemohli nastoupit do studia, nebyla."

„Na tom teď už nezáleží, Gavine. Prostě se stalo."

„A ty jsi s tím... smířená?" Beck se podrbal ve světlých vlasech, zatímco do sebe nasoukal další pudinkovou mašličku. Tentokrát jsem se s ním o ně neprala, neboť mě po dnešním debaklu na univerzitní půdě zcela přešla chuť cokoliv pozřít, třebaže se jednalo o mojí nejoblíbenější sladkost.

„A co jiného bych podle tebe měla dělat? Jít protestovat před budovu univerzity? Kolik lidí by se ke mně přidalo, co myslíš?"

„Já," zvedl ruku do vzduchu.

Gavin se mezitím zvedl od stolu a popošel ke kuchyňské lince, o kterou se se zamyšleným výrazem opřel. „Je mi to opravdu líto, Innath. Měl jsem tě před tím ochránit."

V odpověď jsem zavrtěla hlavou. „Ne, dost bylo lítosti. Mělo to tak skončit, byli jsme bláhoví, když jsme si mysleli, že by to mohlo dopadnout jinak. Nehodlám se tím dál zabývat. Nechci být smutná, to je přesně to, čeho chtěli docílit. Prostě ti dál budu pomáhat, i kdyby to mělo znamenat, že do konce života budu jen podávat gázy a chirurgické nástroje. Plus mám zahrádku, o kterou se za chvíli budu moct opět starat. Jaro je tu za chvíli." Povzbudivě jsem se usmála, spíše pro sebe než pro ostatní. Musela jsem věřit tomu, co jsem právě řekla.

„Dobře," usoudil Gavin. Odstrčil se od linky, došel k židli, na které jsem seděla a políbil mě na vlasy. „Pokud to, co říkáš, myslíš vážně, pak i já na celou tuto situaci budu nahlížet s lehkostí. A co víme - s tím, jak se svět mění, se situace může ještě obrátit ve tvůj prospěch."

Zhýbala jsem hlavou na souhlas. „Ano, tak se mi líbíš."

„Co ale uděláme s Altheou?" Beck zrovna dojedl mašličku a oprašoval ze sebe malé kousíčky pečiva, jež mu za tu krátkou chvíli, co jsme se usadili k jídelnímu stolu v naší kuchyni, pokrývaly celou košili.

„S Altheou? Stalo se něco?" chtěl vědět Gavin.

Vyměnila jsem si s Beckem ustaraný pohled, než jsem se otočila na Gavina a vysvětlila mu situaci s Altheiným rodinným statkem. „Nerozumím tomu, proč za námi nepřišla ve chvíli, kdy se jejich situace stala problémem."

Gavin se zatvářil zamyšleně. „Chápu, že se teď cítíte ukřivděně, ale dopřejte tomu čas. Zkuste se vžít do její situace, určitě to pro ni nebylo lehké rozhodnutí se s takovým problémem nesvěřit. Znáte Altheina otce, jak tvrdohlavý je. Jako býk. Pokud mu dala své slovo, na jejím jednáním nebylo nic špatného. Dejte jí najevo, že jste tu pro ni, ale netlačte na ni. Až pro to bude správný čas, svěří se."

Gavin měl pravdu. Měli bychom na celou situaci nahlížet Altheinýma očima. „Za pár dní bude mít narozeniny, měli bychom vymyslet něco speciálního. Zahoďme všechny dosavadní plány, které jsme doteď měli. Tohle chce něco, co jí vyrazí dech."

„Zařídíme její oblíbené jídlo, upečeme dort," souhlasil se mnou Beck.

„Mohli bychom zajít za švadlenou a koupit tu látku, po které už dlouho pokukuje," nadšeně jsem přikyvovala, načež jsem se s prohlubujícím úsměvem natáhla po poslední pudinkové mašličce. Sáhla jsem po pečivu ve stejný moment, jako Beck, proto jsem na něj výstražně pohlédla: „Ruce pryč, kamaráde, tahle je moje!"

„Jsem rád, že se ti vrátila chuť k jídlu," zasmál se Gavin. Beck protáhl koutek úst na protest, ale ruku stáhl pod stůl. „Fajn, ale jen kvůli tomu, že si jí dneska zasloužíš víc než já."