ZTRACENÉ PÍSNĚ

16. Kapitola

Neschopna jediného slova jsem nehybně jako socha stála na místě. V momentě, kdy jsem před sebou spatřila svého nejlepšího přítele, jak se strachem v očích sedí svázaný na židli mě napadlo, že jsem se buď dočista zbláznila, nebo že jsem opravdu uvězněná v nějakém bláznivém snu.

Jakmile mě Beck spatřil, i přes spoutané tělo se pokusil vstát, ale elf vedle něj ho surově přitlačil k židli. Z transu mě vytrhl až jeho hluboký hlas. „Ani na to nemysli," zavrčel s přiloženou dýkou u Beckova krku.

„Nešahej na něj!" Zakřičela jsem trochu hystericky a rozběhla se k svázanému příteli. Beck na mě třeštil zelené oči, ve kterých se mihlo zmatení i úleva, že vidí známou tvář. Jakmile jsem k němu doběhla, bez přemýšlení jsem odstrčila elfa s dýkou. Rychle se vzpamatoval a volnou rukou mě chytil pod krkem.

„Na co si to tady hraješ? To, že je Elani tvoje sestra neznamená, že patříš mezi nás," s těmi slovy si vedle mě odplivl. Jeho stisk byl natolik silný, že jsem stěží lapala po troše kyslíku, kterým bych zaplnila plíce. Za jeho zády jsem viděla dvě blížící se postavy, ale kvůli přerušenému proudění kyslíku do mozku jsem pomalu ztrácela vědomí, takže jsem nerozpoznala, o koho se jedná. Až když mě jedna z postav zachránila z elfovo sevření a já do sebe dostala trochu vzduchu, poznala jsem, že se jednalo o Kaelana. Stoupl si mezi mě a toho běsnícího elfa, jemuž nenávist sršela z očí. Zkusil se dostat přes Kaelana ke mně, ale marně. Kaelan se nehnul ani o kousek, stál pevně jako skála, kterou nikdo nezdolá. Měřili se pohledem, dokud elfí muž neuznal porážku a poodstoupil za Elani.

„Děkuji," špitla jsem a držela se za bolavý krk.

„Jen plním rozkazy." Jeho slova byla ostrá, bez špetky emoce. Jen voják plnící rozkazy mé sestry.

Naklonila jsem se přes něj, abych viděla na dění před námi. Ines s Eliottem se tlačili přes rozbouřenou skupinkou elfů a mágů dopředu a Elani se snažila všechny uklidnit. Konečně jsem se otočila na zmateného Becka, jenž mě se slzami v očích pozoroval. Uchopila jsem jeho tvář do dlaní, ale přes zaslzené oči jsem ho sotva viděla. Látku, kterou měl ovázanou přes ústa, jsem mu vyndala a nechala padnout dolů na jeho krk.

„Innath, bohové," vysoukal ze sebe ochraptělým hlasem. Zkoumala jsem ho od hlavy až k patě a hledala zranění, která utržil.

„Innath," zopakoval.

Když jsem se mu opět podívala do očí, s úlevou jsem si ho přivinula k tělu. I Beck úlevně vydechl a já cítila, jak se jeho tělo v mé náruči uvolnilo.

„Myslel jsem, že už tě nikdy neuvidím," zašeptal a rozesmál se.

„Já taky, Becku. Myslela jsem si, že jsi mrtvý. Co tady děláš? Jak jsi se sem dostal?" Z očí se mi kutálely slzy úlevy, zatímco jsem ho zbavovala provazů, kterými byl připoutaný k židli.

„Na plese, jakmile vybouchla první bomba," začal Beck, „jsem se tě vydal hledat ven, chtěl jsem se podívat na naše smluvené místo, ale mezitím vybouchla druhá bomba a bylo čím dál obtížnější dostat se přes masu zmatených a zraněných lidí ven. Když jsem se pak konečně dostal ven, vydal jsem se na balkon, ale nikde jsi nebyla. Myslel jsem, že jsem o tebe přišel v těch výbuších."

Jakmile jsem ho osvobodila od posledního z provazů, opět si mě k sobě přivinul do pevného objetí, které jsem mu ihned opětovala. Zavřela jsem oči a vychutnávala si teplo jeho těla.

Beck byl naživu.

Cítila jsem, jak se mi do očí derou další slzy úlevy a usmála jsem se. Pomalu jsem otevírala oči a spatřila Kaelana, jak nás se zamračeným výrazem pozoruje. Jakmile si všiml mého pohledu, odvrátil ode mě zrak. Beck po chvilce přerušil naše objetí a zadíval se za mě.