ZTRACENÉ PÍSNĚ

17. Kapitola

Vyprskla jsem značně zoufalým smíchem a nedokázala ho zastavit, zatímco se místností rozléhalo zmatené bručení. Události posledních dnů mi připadaly smyšlené a jediné, po čem jsem toužila, bylo zalézt si pod peřinu, poradně se prospat a probudit se z tohohle špatného snu. Aniž by mi tato situace přišla jakkoliv vtipná, nekontrolovatelný smích se mi nedařilo zastavit.

Ostatní se na mě dívali, jako bych se dočista zbláznila. K tomu jsem ale ve vší upřímnosti, neměla moc daleko.

"Takže abych tomu správně rozuměla, říkáš, že nejsem napůl člověk, ale mág? Takže jsem někdo, kdo se rodí párkrát za sto let, a ještě k tomu tvrdíš, že je možné, že jsem zdědila magickou moc, která by mohla zlomit kletbu? Většina míšenců o moc automaticky beztak přichází, kletba nekletba."

Elani kývla hlavou. Sledovala mě pohledem, za nímž se skrývala naděje.

Přestala jsem se smát a s pootevřenou pusou naklonila hlavu na stranu. Malý moment jsem zkoumala Elanin nadějný výraz. Ona tomu opravdu věřila.

„Myslíš to vážně?"

Přikývla. „Podle staré písně, ve které je skryto prastaré proroctví, se narodí elf, jenž bude mít přístup ke ztracené moci o kterou elfové přišli při uvěznění Jiných a zavření portálu do uměle vytvořeného světa. Ty jsi jedna z těch, které se i přes tu vysokou nepravděpodobnost narodili. Musíme vědět, jestli v sobě máš moc tvého otce."

Zhluboka jsem se nadechla.

Beck na mě udiveně hleděl přes husté řasy. Ostatní v místnosti mlčky naslouchali a okatě si mě prohlíželi od hlavy k patám. Nervózně jsem se ošila, tuhle náhlou pozornost jsem si nijak zvlášť neužívala.

"Takže o tom jste se bavili tenkrát v noci?" pohlédla jsem nejdříve na Kaelana, následně na Elani, jež nakrčila jedno obočí.

"O čem tom mluvíš?"

"No," odkašlala jsem si. Teď jsem musela přiznat, že jsem poslouchala jejich rozhovor. „Onehdy v noci, když jsme byli na cestě do města a utábořili jsme se, tak jsem možná zaslechla tebe a Kaelana jak se bavíte o tom, že tohle je jen další slepá ulička. Vy už jste takové jako jsem já někdy našli?"

Kaelan si promnul napnutou čelist a ostře na mě vystřelil: "Ty jsi neskutečná, takže ty se plížíš a špehuješ náš?"

Veškerý pozitivní vývoj našeho komplikovaného vztahu z momentu předtím se roztříštil a já jsem opět musela protočit oči. Za tu dobu, co jsem tohohle mrzouta poznala moje oči udělaly tolik koleček, že jsem se divila, že mi ještě nevypadly.

"Uklidni se, byla jsem pouze v nahodilý čas na nahodilém místě, nebylo to promyšlené. Nejsi zase natolik zajímavý, abych chtěla vědět, o čem jsou tvoje rozhovory s ostatními," věnovala jsem mu úšklebek, který mi hbitě oplatil.

"Přestaňte, chováte se jako malý děti," napomenula nás Elani, která si prsty mnula oblast spánků.

Otočila jsem se ke Kaelanovi zády a převedla svoji pozornost zpět na Elani. „Takže jste našli víc takových, jako jsem já?" V nitru jsem cítila hřejivou naději, že tam venku existuje někdo další.

"Ano, existovali elfové jako jsi ty. Tvůj druh se rodí výjimečně. Ty jsi výjimečná, Innath."

Výjimečná.

To slově mě štípalo po kůži, stejně jako pohledy všech přítomných. Skousla jsem si ret a pohlédla do země, abych alespoň na moment unikla před zvědavými pohledy.