ZTRACENÉ PÍSNĚ

39. Kapitola

Další ráno jsme se po tréninku se Zannou sešla s Ines u švadleny, abychom si vybraly šaty na nadcházející oslavy. Stále jsem byla přesvědčená o tom, že by moje vojenská uniforma byla dostačující, ale Ines mě pokaždé přesvědčila o tom, že nutně potřebuji nějaké šaty. Už jsem nic nenamítala a přehrabovala se v nabídce barevných šatů u místní švadlenky.

„Tyhle jsou dost dlouhé, Innath."

Prohlédla jsem si mentolově zelené šaty, které Ines držela nad hlavou.

„Ukaž," vzala jsem si od ní šaty a přiložila je k tělu. Skutečně to byly první šaty, které mi byly až na zem. Byly to vzdušné šaty z šifonu s nabíranou sukní, která měla rozparek až do nebes a mašlemi na ramenou. Na můj vkus měly až moc velký výstřih, ale Ines mě ujistila, že jsou to ty pravé šaty jakoby ušité přímo pro mě.

„Ještě doplňky," ukázala na vitrínu v dřevěném pultu natřený bílou barvou. „Tento půjde skvěle k šatům, které jsme vybraly. Na, zkus si ho." Podala mi pozlacený náramek, který jsem si vysunula do půlky paže.

„Výtečně. Napište to na můj účet, prosím," mrkla na švadlenku, postarší mágyni, která se krčila nad pultem. S úsměvem nám poděkovala, když nám podávala zabalené šaty a náramek.

„Stále mě nepřestává překvapovat, jak doopravdy hlavní tábor vypadá," přiznala jsem, když jsme vyšli na ulici.

„Je to taková naše naděje. Vojáci, kteří hlídají tábory se každý rok střídají, jeden rok jsou venku a jeden rok jsou zde, aby si užili alespoň trochu normálního života. Pokud se ale zamilují do někoho v táborech, zůstanou natrvalo tam. Není to lehké, ale i přes to, co se tam venku děje, nesmíme zapomínat na radosti, které nám život nabízí. Smát se, když se chceme smát, plakat, když chceme plakat. Hltat doušky štěstí, které se nám naskytnou, i když jen na chvíli."

„To je moc hezky řečeno, Ines."

„Děkuji," špitla.

„Ale co v ostatních táborech? Jak vypadají jejich životy?"

„Jejich rodiny si už před dávnou dobou vybrali, že tak budou žít. Jak víš, hlavní tábor není soběstačný. Bez dalších táborů bychom tu nepřežili. Některé tábory vypadají jako ten Hildin a některé jsou podobné hlavnímu táboru. Každý má ale možnost zvolit si, kde bude žít."

„A jednou snad budeme moct žít kdekoliv budeme chtít bez toho, aniž bychom okolo sebe museli budovat hradby s vojáky."

Ines se zasněně usmála. „Ano, snad jednou."

„Přemýšlela jsi o tom, že by ses zašla podívat za princem?"

Počastovala mě káravým pohledem. „Víš, že Elani zakázala jakékoliv návštěvy."

„Nemluvím o tom, aby ses jí zeptala."

„A jak by sis to představovala? Nikdo, kdo zrovna bude mít službu, nás za ním nepustí. Nikdo by neporušil Elanin rozkaz."

„Ani by nemusel, kdyby..."

„Kdyby co?"

„Kdyby se něčeho napil, řekněme třeba nějakého bylinného čaje, který by byl zrovna - úplně čistou náhodou - říznutý s Valeriánou, bylinkou, jež má účinek sedativ."

„Aha, a kde bys k takové bylince chtěla přijít?"

„To nech na mě. Počkáme jen na večer oslav, až všichni budou na druhém konci tábora a vydáme se do žaláře."