ZTRACENÉ PÍSNĚ

21. Kapitola

Po skoro dvou týdnech nekončící jízdy a vyčerpávajících trénincích jsem byla přesvědčená o tom, ze další den v koňském sedle už nevydržím. Celé tělo jsem měla bolavé a unavené, zároveň jsem ale cítila mírný pokrok, jakého se mi za tu krátkou dobu podařilo dosáhnout.

S každým dalším ránem jsem ve svých svalech cítila větší bolest, která se ale postupně měnila v příjemný pocit jistoty a kontroly nad vlastním tělem. To si zapamatovalo každodenní pohyby, které jsem už bez přemýšlení opakovala pokaždé, když jsem s Kaelanem trénovala. Mé postavení bylo daleko stabilnější a pro Kaelana už nebylo tak snadné mi z ruky meč vyrazit.

Zlepšení jsem viděla i na fyzické výdrži, ačkoliv pouze mírné. Za dva týdny jsem nemohla očekávat zázraky. Kaelan mě naučil, jak zacházet s mečem a dýkami, i jak v boji využít vlastní tělo. Tréninky s mečem se pro mě staly trestem, ale s dýkami jsem se po krátké době dokázala slušně ohánět. Uměla jsem vcelku dobře předvídat Kaelanovy útoky a včasně se bránit, ale i tak jsem schytávala pořádné rány, které mé tělo zanechávaly bolavé a s modřinami. Ve srovnání s ostatními jsem byla stále slabá.

Ostatní členové Elanina oddílu se vůči nám začínali více otevírat a Beck si dokonce našel přátele, z nichž jedním byl i Eliott. Tato dvojka, ze které stále sršel humor, mi každý den dokázala vykouzlit úsměv na tváři i přes všudypřítomné nebezpečí života na cestách a bolavém srdci po ztrátě rodiny.

V Ines jsem rychle našla důvěrnou přítelkyni. Dozvěděla jsem se více o jejím životě v paláci, o její rodině a moci. O tom, jaké to je být jediný mág na světě, jenž má přístup k části své moci. O tom, jak se od ní někteří elfové a mágové často odvrací, když se dozví pravdu o její rodině. Cítily jsme spolu jistou sounáležitost, jenž naše pouto rychle prohlubovala.

Dny jsem měla rozdělené na části, jež tvořila tvrdá rutina. Brzká rána tvořil náročný trénink boje a vytrvalosti, během kterého ostatní sbalili tábor. Celý den jsme trávili v koňském sedle na cestě do hlavního tábora a na večer jsem posilovala ochablé svalstvo. Před spaním následovala moje nejméně oblíbená část, zkoušení mé moci. Myslím, že Elani opravdu věřila tomu, že jsem součástí proroctví, které si četla každý večer před spaním stále dokola. Nechtěla jsem ji zklamat, proto jsem si svoje obavy nechávala pro sebe.

S Kaelanem jsme díky každodenním tréninkům dokázali přeměnit prvotní nelibost ve vzájemnou toleranci. S hořkostí jsem si ale musela přiznat, že mě jeho přítomnost znervózňovala. Přitažlivost, která z něj vyzařovala pokaždé, když jsem na něj ráno pohlédla, jak stojí opěrný o strom s jednou nohou pokrčenou, pažemi překříženými přes pevnou svalnatou hruď, s vyběhlými žílami na předloktích a tou zatraceně ostrou čelistí, se nedala zapřít. Stačilo ale jedno slovo a rozbil moje úvahy na tisíc kousíčků, jako když do okna hodíte mechem porostlý šutr. Jeho nesnesitelná povaha mi každé ráno nahrazovala studenou sprchu.

"Čekám na tebe už pět minut, Innath," zamručel, zatímco se na mě díval zpoza tmavých pramínků vlasů, jenž mu spadly do tváře. Zvedl ruku a prsty si vjel mezi vlasy u čela, aby je tak uhladil dozadu.

Protočila jsem na něj oči, když jsem zrovna procházela okolo stromu, jenž dnešní ráno poctil svojí přítomností. Nevyznala jsem se v něm. V momentech, kdy se mi Kaelan začal otevírat jsem cítila, jak silně na něj moje tělo reaguje. Pokaždé ho ale nějaká neviditelná síla stáhla zpátky na začátek. V jednu chvíli jsme se bavili jako staří přátelé a během jednoho mrknutí oka se vrátil za své nepřístupné hradby.

"A to tě mám litovat?" odsekla jsem.

"Myslíš si, že když se budeš flákat v boji, tak na tebe protivník počká?"