ZTRACENÉ PÍSNĚ

35. Kapitola

„Becku!" vyšvihla jsem se do sedu a zmateně se rozhlížela okolo sebe.

Byl to sen.

Noční můra, jež mi nedovolila zapomenout na hrůzný obraz Beckových posledních momentů života.

Srdce mi do hrudi naráželo jako splašené, když jsem se snažila popadnout zběsilý dech. Po krku mi stékaly pramínky studeného potu, které si cestu razily dál po mých rozpálených zádech.

Marně jsem se snažila zahnat myšlenku na Beckovo bezhlavé tělo, proto jsem po chvíli pod postelí nahmatala láhev, ve které jsem si schovala alkohol přesně na takovéto situace. Dvakrát jsem si pořádně lokla.

Byla ještě hluboká noc, proto jsem se převalila na druhý bok a snažila se znovu usnout. Spánek ale dlouho nepřicházel, takže jsem se rozhodla vstát a napustit si horkou koupel.

Do tréninku se Zannou zbývalo ještě pár hodin, proto jsem se po koupeli oblékla a zamířila do knihovny. Procházela jsem se ulicemi spícího města, které v zamlženém rozbřesku působilo ještě víc kouzelně než za dne.

V knihovně měla službu postarší elfka, která se podivila nad tím, jak brzo mají prvního návštěvníka. Její zkoumavé pohledy jsem na sobě cítila po celou dobu, co jsem v knihovně byla, proto jsem se s ní nakonec dala do řeči. Pomohla mi vybrat knihu o historii místa, na kterém se hlavní tábor nacházel. Knihovnu jsem potom opouštěla s úsměvem od ucha k uchu.

Do knihy jsem se začetla hned na cestě zpět. S nosem zabořeným do příběhu jsem si nevšimla, že se na ulici objevili první elfové. Když jsem narazila do něčích zad, ihned jsem se s lítostí začala omlouvat a skrčila se pro knihu, která mi během nárazu vypadla z rukou na zem. Shýbla jsem se pro ni ve stejný okamžik, jako postava, do které jsem narazila.

Byl to Kaelan.

„Historie Nefritových hor?" četl název knihy, zatímco mi jí podával.

„Říkala jsem si, že by bylo fajn přečíst si něco o místě, kde strávím podstatnou část svého života."

„Můžu ti převyprávět příběh o tom, jak hory přišly ke svému jménu. Ten pravý příběh."

Přikývla jsem. „Nemáš trénink?"

„Beze mě nezačne," mrkl na mě.

„Kde byl tenhle přístup, když jsi trénoval mě?"

„Tys potřebovala naučit disciplíně," zasmál se.

„Nebo jsi mě rád napomínal?"

Našpulil rty a pokrčil rameny.

Z hrdla mi uniklo uchechtnutí. „A ten příběh?"

Založil si ruce za záda a pohlédl do vycházejícího slunce. „Už víš, proč bohové sestoupili na tento svět?"

„Aby pomohli lidem v boji proti nestvůrám z Temnoty," odpověděla jsem pyšně.

„Ti netvoři z Temnoty měly pokožku, která povrchem připomínala kámen. A barvou připomínali-" nechal prostor pro to, abych mohla odpovědět.

„Nefrit?"

Tiše se zasmál. „Výborně, myslím, že děti ve škole budou mít konkurenci."

Praštila jsem ho do ramene, ale neubránila jsem se smíchu.

„Po tom, co byli Nefritoví netvoři, jak je naši předci nazývali, poraženi, jejich těla zkameněla na místě, kde proběhla poslední bitva. Tak došlo k vytvoření Nefritových hor."