ZTRACENÉ PÍSNĚ

32. Kapitola

Následující dny na cestě do hlavního tábora probíhaly v neměnící se rutině, jenž jsem přežívala pouze díky Elanině zásobě kopřivovníku. Díky němu jsem se cítila opravdu lépe, zapojovala jsem se do konverzací a vyhýbala se veškerým myšlenkám na bolest ze ztráty svých nejbližších. Pokud se díky bylině dokážu propojit se svojí elfskou podstatou a pomůžu tím ostatním, neviděla jsem na jejím užívání nic špatného. Navíc mi pomáhala zapomenout.

Do hlavního tábora nám zbývalo několik dní cesty a s každým dalším ušlým dnem jsem cítila, jak se nálada mezi všemi uvolňovala. U ohně se znovu začaly vyprávět různé příběhy a legendy, jež jsem ale nedokázala vnímat.

Zůstávala jsem pohroužená do svých vlastních myšlenek. Snažila jsem se působit vyrovnaně a hleděla si svého, což zahrnovalo kouření kopřivovníku pokaždé, když se mi vracely myšlenky na ten hrozný večer. Na jednu stranu jsem Elani proklínala, že mi něco takového podstrčila, ale na druhou jsem byla vděčná, že jsem našla něco, co mi v takových chvílích pomáhalo. Díky kopřivovníku jsem zvládala ranní tréninky s Kaelanem, celodenní jízdu v sedle a večerní tréninky, na kterých se Ines už neukázala.

Bolest, kterou mi pavučiny kletby způsobovaly, jsem zatajovala před všemi, kromě Elani. Ani po několika dnech tréninku jsem se nedokázala oprostit od podstaty moci, jež patřila mágovi ve mně. Přivolávala jsem ji znovu a znovu a její plameny mě šlehaly uvnitř celého těla. V sestřině pohledu jsem každý večer spatřovala zklamání zanechávající šrámy na mém srdci stejné, jako kletba zanechávala na mém těle.

Díky nepříznivému podnebí hor jsem pod vrstvami oblečení dokázala skrýt mapy zranění, která mi trénink moci zanechal po celém těle. Připadalo mi to, jako bych byla zpět v Jezerním městě, kde jsem mnohdy musela před Gavinem schovávat šrámy, jež jsem utržila kvůli mému původu.

„Jsme tady," pronesla jedno odpoledne tlumeným hlasem Elani, ze kterého byla slyšet skrytá radost. Poslední dny mi splývaly do jednoho, protože jsem ani nepostřehla, že bychom byli tak blízko Jedlicovému lesu.

Vytrhla jsem se z myšlenek a rozhlédla se kolem sebe. Nic jsem ale neviděla.

Elani si sáhla na dřevěný přívěšek se složitým ornamentem, jež se rozzářil vlastním nazelenalým světlem. Než jsem stačila mrknout, objevily se před námi vysoké hradby z tmavého kamene. Pohlédla jsem na Ines vedle sebe, jak se v sedle natěšeně zavrtěla. V jejím pohledu se odrážel pocit štěstí, který jsem zachytila i u ostatních.

Pocit, že jsou konečně doma.

Nával emocí mi sevřel vyschlé hrdlo.

S Elani v čele jsme projeli mohutnou branou, která se pro nás před okamžikem otevřela. Sledovalo nás několik párů očí elfských vojáků umístěných na vysokých věžích. Pod jejich dohledem mnou projela vlna silné nervozity.

Stále usazeni v koňských sedlech jsme prošli branou a ocitli se mezi tmavými vojenskými budovami. Z pochmurné atmosféry tohoto místa se mi sevřely vnitřnosti.

Vojáci v černých uniformách nás posunky vyzívali, abychom pokračovali dál. Míjeli jsme prostory připomínající kasárny, dokud jsme se neocitli před další branou. Elani hbitě seskočila ze sedla a zmizela v budově vedle brány.

Atmosféra tohoto místa mě nepříjemně štípala do kůže. Nervózně jsem si poposedla v sedle, ale to už se z budovy vyřítila Elani s vojákem v podobné uniformě, jakou na sobě měla sama Elani. Se smíchem se obejmuli předtím, než se Elani vrátila do svého sedla a voják, jenž předtím mluvil s Elani dal pokyn elfovi hlídkujícímu u brány. Jakmile se otevřela, zůstala jsem v sedle s pusou otevřenou dokořán.