ZTRACENÉ PÍSNĚ

15. Kapitola

Při pohledu na ohořelý dům jsem ztratila pevnou půdu pod nohama.

Couvala jsem před hrůzou, jež se mi objevila před očima, dokud jsem nenarazila do něčí hrudi. Slyšela jsem tlumené hlasy, které na mě mluvily, ale nerozuměla jsem jim. Kdyby mě někdo neuchopil za pas a nepřidržel, zhroutila bych se na zasněženou zem. Když mě osoba, která mě držela, otočila čelem k sobě, uvědomila jsem si, že se dívám na Kaelana. Něco mi říkal, ale nedokázala jsem se dostatečně soustředit na slova, která z jeho úst vycházela.

Dezorientovaně jsem se rozhlédla kolem sebe. Sníh něžně dopadal na trosky dohořívající ulice a zároveň zpomaloval veškeré dění okolo, jako kdyby svým ladným poletováním popíral hrůzu zničených domů.

Kaelan uchopil moji hlavu do dlaní a mírně se mnou zatřásl, aby upoutal moji pozornost. „Innath, no tak, podívej se na mě!"

Konečně jsem na něj přesunula pohled a soustředila se na jeho tmavě šedivé oči. Stěží jsem se držela na svých třesoucích se nohou, ale Kaelan mě svým pevným stiskem držel vzpřímenou.

„T-tohle j-e..." zakuckala jsem se, když jsem nedokázala větu dokončit.

„Tohle je váš dům?" zeptal se mě Kaelan, zatímco mě stále držel za obličej. Začínala jsem opět normálně dýchat, ačkoliv mě každý nádech pálil na ztěžklé hrudi. Do hlavy mi začala pronikat realita obrazu, který jsem před chvílí měla před očima.

Musela existovat možnost, že Gavin s Dellem před ohněm dokázali uprchnout.

Otočila jsem se zpět ke zničené ulici. „A-ano, tady jsem bydlela. Tamhle," ukázala jsem na nejvíce zničený dům, tedy na jeho trosky.

Vedle mě se objevila ustaraná Ines. „Innath, mohli uniknout, mohli to přežít," konejšila mě. Zamrkala jsem na ni a z očí mi steklo několik slz. Podívala jsem se na Elani, ale jakmile se naše pohledy střetly, rychle se odvrátila. Zalapala jsem po dechu, jak jsem se snažila najít slova, která mi šokem uvízla v hrdle.

„Podívej, tamhle někdo jde, Innath." Elani ukázala na postavu opodál. „Můžeme se zeptat, co se stalo." Mlčky jsem přikývla a klusem se vydala směrem k neznámé postavě. Byla to starší žena, kterou jsem v téhle oblasti města nikdy nepotkala, ale na tom nebylo nic zvláštního, pomyslela jsem si. Město bylo dost velké na to, abych denně potkala obličeje lidí, které jsem předtím nikdy neviděla.

„Dobrý den, ehm," začala jsem nesměle. Uvědomila jsem si, že na sobě nemám žádnou kapuci, která by zakrývala moje polo elfí uši, proto jsem se je snažila zakrýt alespoň svými vlasy. Nechtěla jsem ji zbytečně vylekat. Přesto žena nevypadala, že by jí moje uši jakkoliv znepokojovaly. „Co se tady stalo? Jsou přeživší?"

„Velká pohroma, dítě moje," začala, „včera v noci vypukl požár a až dnes dopoledne se ho podařilo zastavit." Srdce se mi stáhlo představou, jak se zmatený Dell vzbudil do ohnivého pekla.

„Víte, jestli někdo tomu ohni unikl? Hledám Gavina a Della Thorntonovi." Z ženina žalostného výrazu jsem vyčetla tu nejhorší noční můru, v jaké jsem se mohla ocitnout.

„Je mi to líto, děvče." Žena mluvila dál, ale já jsem přestala vnímat ji i okolí. Opět se mi podlomily nohy, ale tentokrát za mnou nestál nikdo, kdo by mě včas zachytil. Padla jsem na kolena a s hlasitými vzlyky jsem zabořila obličej do dlaní.

Za sebou jsem slyšela rychle blížící se kroky. Ines se ke mně skrčila a celou mě zabalila do svého objetí. „Je mi to líto, Innath," pošeptala tak, že jsem ji sotva slyšela. Tiše se mnou plakala a já cítila, jak se mnou i přesto, že se známe pouze pár dní, sdílí moji bolest. Zabořila jsem hlavu hlouběji do jejích vlasů a propadla bezmoci. Nemohla jsem popadnout dech, jako by mi někdo sebral veškerý vzduch z plic.