ZTRACENÉ PÍSNĚ

10. Kapitola

„To není ona, ty idiote," řekl hluboký hlas, který mě vytrhl ze spánku.

Já jsem spala?

Byly ty hlasy součástí mého snu?

Druhý hlas se bránil: „Jakto, že neni? Černý vlasy, špičatý uši. Jako bych nepoznal Elani. Všechno se semlelo tak rychle, nechtěla se mnou odejít. Musel jsem jednat."

„Koukni se na její uši. Pořádně! Přijde ti to jako elfské uši?"

Snažila jsem se vnímat útržek z probíhající konverzace, které jsem ale vůbec nerozuměla. Tohle nebyl sen, já už nebyla na plese a rozhodně jsem nebyla doma ve své posteli.

Pokusila jsem se pomalu rozevřít oči, ale vše bylo rozmazané a skoro nic jsem neviděla. Z rány na paži mi stále tekla krev, ačkoliv ne tak silně, jako předtím. V moment, kdy jsem se pokusila zvednout hlavu, jsem ucítila ostrou pulzující bolest v oblasti spánku a tělem mi proběhlo tisíc mravenců. Z úst mi musel uniknout bolestný vzlyk, protože konverzace neznámých mužů rázem ustala. Slyšela jsem přibližující se kroky a ucítila něčí ruku, jak mi z hlavy strhává masku z maškarního bálu.

„Tak se podívej, zdá se ti, že je tohle Elani?" Tmavovlasý muž mi silně stiskl bradu a otočil mi obličej jejich směrem.

Z toho prudkého pohybu se mi zatočila hlava.

Druhý muž, který byl stejně statný jako ten první, se snažil najít vhodná slova: „No, já," odkašlal si, „mmmm."

První muž, jenž byl oděný do černého bojového obleku, za který měl připevněnou velkou spoustu sečných zbraní, uvolnil pevný stisk a zanechal můj už tak bolavý obličej v ještě větší bolesti. Strach se mnou cloumal, ale zvědavost byla větší. Chtěla jsem vědět kde jsem se to ocitla.

„Kde to jsem?" zeptala jsem se ochraptělým hlasem. „Kdo jste?"

Žádná odpověď.

Muži se mezi sebou dál dohadovali. Oba na svých zádech měli připoutaný meč o velikosti malého dítěte. Při tom pohledu se mi nepříjemně sevřel krk.

„Když se ti to nelíbí, měl sis tam pro ni dojít sám. Všechno to bylo tak rychlý, že jsem jednal, jak nejlíp jsem uměl. Je jí tak podobná. Má černé vlasy a byla na smluveném místě, podle plánu."

„Eliotte, tohle jsi prostě zmrvil."

„Řekl jsem ti, že-"

„Halooo!" zakřičela jsem a oba moji únosci na mě stočili své pohledy.

Konečně.

Všimla jsem si, jak jsou oba vysocí a svalnatí. No možná, že jsem měla raději mlčet. Teď už jsem ale musela pokračovat.

„K-kde-" hlas se mi třásl. Zavrtěla jsem hlavou a zkusila to znovu „Kde to jsem? A co jste zač? Proč jsem tady? Jestli chcete peníze, tak jste si nevybrali moc dobře, já skoro nic nemám. Bydlím sice u ranhojiče, ale ani on toho moc nemá a vlastní rodiče nemám, tedy mám, ale nevím, kdo byli a-"

„Zmlkni!" zakřičel jeden z mužů, jehož jméno jsem ještě nepostřehla. Zůstala jsem koukat jako opařená a v tu chvíli jsem si všimla jejich uší.

Elfové.

Opravdoví, ne jako já.

Chtěla jsem vstát a utéct, ale v momentě, kdy jsem se začínala zvedat jsem zjistila, že jsem uvázaná k židli.

Začala se mě zmocňovat panika.

V hlavě mi běžely všechny ty zvěsti o mizení lidí. Tak přece jen za ně byli zodpovědní elfové.