ZTRACENÉ PÍSNĚ

26. Kapitola

„Pomalu, Althee," vydechla jsem, když jsem pomáhala přítelkyni na nohy.

Od útoku medvěda uběhl necelý týden a Althea se konečně cítila lépe, takže jsme se rozhodly, že se projdeme okolo lékařského domu, aby nasála alespoň trochu čerstvého vzduchu. Rány na obličeji ji splaskly a nyní je pokrývala hustá vrstva strupu.

Když se Althea poprvé spatřila v zrcadle, vykřikla tak hlasitě, že se ozvěna jejího hlasu rozlehla po celém táboře. Vždy si zakládala na svém vzhledu, její tvář s nebeskými rysy a dlouhých zlatých vlasech, jež se leskly na slunci. Prohlásila, že se s takovým zjevem nemůže nikdy vrátit do Jezerního města, ale já i Beck jsme věděli, že pravým důvodem, aby se na naší bláznivé cestě za záchranou světa připojila, byl její dobrodružný duch. To, a ta spousta krásných chlapů, jak ráda každý den opakovala.

„Takhle už mě nikdo nebude chtít, Innath," plakala mi v náruči. Snažila jsem se jí utišit, ale marně. Vyhnala mě i Becka z lékařského domu a celý večer strávila o samotě. Další den ráno nám dovolila vejít, ale nejdříve jsme museli odnést všechna zrcadla v místnosti.

Nyní na sobě měla látku s bylinkovým obkladem, který jsem jí vyrobila, aby jí po šrámech zůstaly minimální jizvy. Sedra vyhrabala své letní šaty, které měly alespoň dlouhý rukáv, aby Althea v na horském vzduchu neumrzla. Bylo to od ní krásné gesto, chtěla tak alespoň trochu zmírnit Althein šok, když se poprvé viděla. Althea se v nich procházela po táboře se vztyčenou hlavou a odmítala zabalit se do kožichu, aby mohla před svalnatými elfy korzovat v té nejlepší formě.

Zrovna jsme zahnuly za roh srubu, ze kterého bylo vidět na malé náměstí, když se vedle hlavního srubu objevil Kaelan.

„Počkala bys chvilku tady?" zeptala jsem se kamarádky, kterou jsem podpírala při chůzi.

Lišácky po mě mrkla, když před námi spatřila Kaelana. „Dobrý vkus, Innath. To bych do tebe neřekla."

Plácla jsem ji po rameni, ale neubránila jsem se úsměvu, jemuž jsem sama nerozuměla. „Tak to není, jen jsem na něj byla hrubá a ráda bych se mu omluvila."

„Hmmm, no jen běž," popostrkovala mě.

„Však taky jdu, ale nedělej z toho něco, co v tom vůbec není, ano?"

Pokrčila ramena a dál mě s výzvou v očích pozorovala. Pomohla jsem ji posadit se na lavici před lékařským domem, zatímco jsem kroutila hlavou v marném pokusu shodit neposlušný úsměv ze svých rtů.

Rozběhla jsem se za Kaelanem, ale jakmile mě spatřil, otočil se na patě a vykročil opačným směrem. „Počkej!"

K mému překvapení se zastavil.

„Chtěla jsem se ti omluvit za včerejší večer," spustila jsem se zadýchaných hlasem, jakmile jsem jej doběhla, „byla jsem rozladěná kvůli tomu rozhovoru s Elani. Neměla jsem si to vybíjet na tobě."

„V pořádku," odsekl mi, ale já se nevzdávala.

„Opravdu? Zdá se mi, že to v pořádku není."

Mávl rukou, aniž by na mě pohlédl. Jeho hrubost vyhnala úsměv, jenž se ještě před chvílí ne a ne vytratit. „Nemám čas řešit takové malichernosti, Innath."

„Aha, tak to tě potom nebudu rušit."

„Super."

„Super," zopakovala jsem s nazdviženou bradou, ačkoliv mě nemohl vidět. Během pár sekund zmizel ve srubu.

„Dopřej mu čas, Innath."

Otočila jsem se za majitelem hlasu, abych našla Eliotta, jak se ohřívá u jednoho z železných košů s rozdělaným ohněm rozestavěných po celém náměstí.

Došla jsem k němu a nastavila ruce k plamenům. „Proč každý nemůže být takový jako ty a Ines," povzdychla jsem si.

„To by byl život moc jednoduchý, nemyslíš? Navíc, každý se se svým traumatem vyrovnává jinak. Kaelan není zlý člověk," mrkl na mě. „Vím, že ti dává zabrat, ale i on v nitru skrývá hodnou duši. Ale neříkej, že jsem ti to řekl." Významně na mě pohlédl a dloubl do mě ramenem.

Pousmála jsem se a zavrtěla hlavou.

„Já to chápu... že si o mně myslí, že jsem rozmazlené děcko, co mělo jednoduchý život. Ale všichni jste se nám po čase dokázali otevřít, někteří měně, někteří více, ale nakonec jste nás mezi sebe přijali, i když pocházíme od lidí. Co se Kaelanovi stalo? Co zapříčinilo to, že se vyhýbá jakémukoliv pokusu o to sblížit se?"

Eliott s hlubokým nádechem zaklonil hlavu. Plameny ohně mu ozářily obličej v moment, kdy se na mě znovu podíval. „Když mu bylo devět, vesnici, kde žil, napadli přívrženci Frakce. Nebyla to Frakce jako taková, ale skupina lidí, kteří elfy nenáviděli natolik, že jen naší existenci považovali za nepřípustnou. Jejich vesnice byla plná elfů, co s naší věcí neměli nic společného, žili mimo lidskou civilizaci, jejich jediný prohřešek byl, že chodili na trh směňovat s lidmi výrobky a suroviny, které si sami nedokázali sehnat. Jednou v noci, když celá vesnice spala, je tihle lidé přepadli a vypálili všechny domy na popel. Úplně všechny pozabíjeli. Kaelanovu mladší sestru podřízli jako nějaké podsvinče na porážce a celou tu dobu nutili jeho otce i Kaelana, aby se na to celé dívali. Jeho matku donutili, aby jeho otci vrazila dýku do srdce, jinak hrozili, že malého Kaelana upálí. Tak to udělala. Pak na ni nalili alkohol a..." Promnul si bolestí zkřivený obličej.

Zalapala jsem po dechu, znechucená a s bolavým srdcem, které plakalo za Kaelanovu rodinu. Za Kaelana, za každého, kdo zemřel rukou nenávistí poháněných zrůd. Eliott s hlasem, který se třásl, pokračoval. „Zapálili ji. Kaelan byl svědkem toho, jak během hodiny zabili a znehodnotili celou jeho rodinu. Drželi ho pevně a nemohl s tím nic udělat. Jen zesláble sledoval, jak se mu před vlastníma očima hroutí celý jeho svět. Kaelanova matka z posledních sil padla na jednoho útočníka, jenž držel Kaelana v sevření. Zachránila mu tak život. Získalo mu to šanci na útěk. Jemu a jeho starší nevlastní sestře, Sapně."

Napřímila jsem se. „Sapně? Jeho sestra... byla Sapna?"

Přikývl. „Společně se jim podařilo utéct do lesů. Po pár dnech bez jídla a vody ho našla tvoje matka s Elani a vzaly ho k sobě, k nám."

Zůstala jsem na Eliotta nevěřícně zírat. Nenacházela jsem žádná slova, která by vyjádřila to, co jsem při poslechu Kaelanova příběhu cítila. Už jsem chápala Kaelanovu nenávist vůči lidem. Viděl vzpomínky na onen den pokaždé, když se na mě podíval?

Eliott mi podal medovinu ve vaku, kterou do té doby třímal v ruce. Lokla jsem si a opřela si hlavu o jeho rameno. Po chvíli mlčení jsem se opět napřímila a zahleděla se do plamenů ohně.

„Eliotte, co když v sobě žádnou moc nemám? Co když spoléháte na špatného člověka?"

„Tak najdeme jiný způsob, Innath. Nevzdáme se."

Přikývla jsem.

„Tak jako jsi se nevzdala ty. Tvoje," naklonil se ke mně blíž a zašeptal, „jizvy mluví za tebe."

Ano, jistě. Eliott zahlédl mé jizvy ve stodole, kam jsme se uchýlili při návratu z Jezerního města.

„Nemusíš o tom mluvit, pokud nechceš. Naše minulost nás nedefinuje. Je důležité si jí pamatovat, i to, co nás naučila. Ale není třeba v ní dlít. A jizvy jsou připomínkou toho, že jsme přežili. Že nás to špatné, co se nám stalo, nezastavilo. Nos je hrdě, Innath."

Koutky úst se mi zvedly v upřímný úsměv.

Nos je hrdě.