ZTRACENÉ PÍSNĚ

13. Kapitola

Prohlížela jsem si rodinné knihy se spisy, které potvrzovaly Elanin příběh. Byly plné různých folklórních příběhů a písní, na které se v lidském světě dávno zapomnělo, nebo se výkladem naprosto lišily.

Elani mi deníky nechala poslat po Ines, od které jsem se dozvěděla, že jazyk, který jsem předtím zaslechla, byl elfský. Měla jsem za to, že společně s naší civilizací dávno zanikl, proto jsem byla velmi překvapená, když jsem jeden z deníků otevřela. Byly napsané v jazyce elfů, mohla jsem si proto přečíst pouze úryvky, které u sebe měly i překlad ve společném jazyce. Kvůli tomu jsem přišla o spoustu zajímavých textů, jež vedle sebe měly propracované ilustrace.

Když jsem narazila na kresby zobrazující podobu Jiných, zatajil se mi dech. Jejich kůže byla bělavá až skoro průhledná, odhalující vystouplé namodralé žíly, ze kterých stoupal jakýsi dým nebo pára.

Nejvíc mě vyděsily jejich oči. Místo bělma měli oko celé černé, jen uprostřed svítila světle modrá duhovka. Kostnaté tváře potahovala propadlá průhledná kůže, ze které se odlepovaly hnijící kousky. Jejich pohled byl příšerně temný, ale zároveň i hypnotizující. Dlouhou dobu jsem se nemohla od jejich podobizny na starém papíře odtrhnout.

Přečetla jsem si, že jejich smrtící síla spočívala v ovládání ledu, kterým pohltili skoro celý kontinent. Jedna trýznivá píseň zpívala o strachu a hrůze, které s sebou Jiní přinášeli. Popisovala, jak během útoku Jiných lidé pocítili výrazný pokles teploty i přesto, že bylo letní období. Od úst jim stoupala pára a během momentu se k vesnici přiřítila lavina ledu ničící vše co jí stálo v cestě včetně všech, kteří před zkázou nebyli schopni utéct. Ti, kteří uprchli si vychutnali pocit vítězství jen na okamžik. Jiní je dostihli a nemilosrdně zmrazili a roztříštili každou živou bytost, která se jim dostala pod ruku.

Po nějaké době a mnoho dalších přečtených příbězích jsem usoudila, že by malá procházka nebyla zase tak špatný nápad. Sundala jsem huňatý kožich zavěšený na skříni a vyrazila jsem z pokoje pryč. V domě jsem se nevyznala, proto jsem se vydala známou chodbou vedoucí k jídelně. Pokud mě nemátla mysl, nalevo od dveřích jídelny by měly být velké vchodové dveře.

Cestou jsem nikoho nepotkala, ačkoliv jsem občas zaslechla něčí hlasy. I přesto, že byl den, proudilo do chodeb jen pár paprsků denního světla. Chodbu tedy osvětlovaly zapálené louče zavěšené na kamenných zdech.

Jakmile jsem došla k jídelně, zahlédla jsem pár elfů sedících u stolku kousek od dveří, proto jsem se snažila nepozorovaně proklouznout k vchodovým dveřím, ze kterých na chodbu profukoval studený vítr. S hlasitým vrznutím se otevřely potom, co jsem na ně zatlačila.

Tolik k nepozorované procházce.

Pár elfů sedících v jídelně se na mě opravdu otočilo, ale k mému překvapení si se mnou nikdo nedělal starosti a všichni se opět nevzrušeně vrátili k přerušené konverzaci.

Opřela jsem se do dveří a otevřela je celé.

Přede mnou se objevil zasněžený les. Hluboce jsem se nadechla a vnímala svěžest studeného vzduchu, jehož chlad mě šlehal po holé kůži. Zapnula jsem si kožich až ke krku a ruce si strčila do kapes.

Zajímalo mě, kde přesně jsme se nacházeli. Věděla jsem, že jsme zhruba dva dny cesty od Jezerního města. Byli jsme ale na pozemku elfů?

Nikdy jsem vlastně neviděla na vlastní oči, jak ostatní elfové žijí. Od té doby, co jsem utekla od obchodníka a skončila u Gavina, jsem Jezerní město opouštěla zřídkakdy a většinou to bylo pouze po okolních městech, pokud jsme zrovna potřebovali nějaké zásoby k léčení. Gavin mi ale vyprávěl o elfech, kteří žili v rezervacích určených pouze elfům, ale podle něj se na kontinentu našla i místa, kde elfové žili společně s lidmi ve městech, tak jako já.