ZTRACENÉ PÍSNĚ

25. Kapitola

Na Altheino zpocené čelo jsem přiložila hřbet ruky, abych ji zkontrolovala teplotu. Byla o něco nižší, takže jsem si s úlevou oddychla. Inesina magie zřejmě zabrala a horečka konečně začala ustupovat.

Během noci jsem ji ale dala ještě jednu dávku makového mléka, protože opět blouznila v horečkách. Pořád opakovala to samé, co včera.

Teď už klidně spala, proto jsme se rozhodli odejít společně s Beckem na snídani, kde už seděli všichni obyvatelé tábora i Elanina jednotka. Přisedli jsme si na kraj stolu, kde na nás čekala teplá ovesná kaše, sušené ovoce a čerstvé pečivo s kozím sýrem. Takovou hostinu jsme si dlouho neužili, takže jsem ani nečekala, než si Beck nabral svoji porci a pustila se do jídla. Teplou kaši s ovocem jsem zhltla tak rychle, že jsem si od Becka a Ines vysloužila udivené, ale zároveň pobavené pohledy.

Pokrčila jsem rameny a pokračovala dál v jídle.

Po kaši jsem přešla na čerstvé pečivo, které jsem roztrhla napůl a na každou půlku jsem si dopřála silnou vrstvu kozího sýra. S plným žaludkem jsem se potom spokojeně opřela o židli a zaposlouchala se do šumu probíhajících konverzací, smíchu a řádění malých děti, zatímco ostatní stále jedli. Poslední týdny mi přišly dlouhé jako měsíce a vidět kousek normálnosti každodenního života mi na tváři vykouzlilo úsměv.

Když dojedla Elani, podívala se po členech svého oddílu a poté stočila pohled na Hildu. "Děkujeme za pohostinnost, Hildo. Chceme se co nejrychleji dostat do hlavního tábora, ale se zraněnými to ještě chvíli potrvá. V mezičase vám pomůžeme s chodem tábora."

"Nedělej si starosti, Elani, jste tady vždy vítaní. Práce je tu ale nad naše síly, jen co je pravda, budeme rádi za každou ruku přiloženou k dílu. Vlastně, za týden jsou oslavy jara, a tak jsem si říkala, že by nebylo na škodu, kdybyste ty a tvoje hlídka zůstali. Můžete pomoct s přípravami," navrhla Hilda.

Beck se nadšeně odtrhl od svého talíře, jakmile zaslechl zmínku o případné zábavě. Už v Jezerním městě nezahodil žádnou příležitost k oslavě, takže mě jeho náruživost vůbec nepřekvapila. "Oslavy jara? Počítej s námi, Hildo!"

"Nevím, jestli jsme tak dlouho chtěli zůstat," oponovala Elani, "musíme se dostat do hlavního tábora co nejdříve."

"Zůstaňte tak dlouho, jak jen bude potřeba. Hlavní tábor a všechny starosti s ním spojené, ještě chvíli počkají," usmála se na nás Hilda, která byla jednou ze starších, jak jsem posléze zjistila.

Každý tábor nebo vesnice elfů měla skupinu starších, kteří představovali vedoucí skupiny. Pro tento tábor zajištovala funkci starších Hilda společně se svojí ženou Sedrou. Tábory sloužily jako dopravní stezky mezi hlavním táborem a všemi dalšími tábory a vesnicemi, hlavně jako komunikační a zásobovací síť mezi všemi elfy a mágy na kontinentu zapojených do boje proti Jiným a Frakci.

Hildin tábor nebyl žádnou vojenskou základnou, nýbrž skupina elfů, kteří se rozhodli usadit vysoko v horách a žít zde alespoň trochu bezstarostný život. Vojenské a výzvědné základny svoji polohu každé desetiletí měnily, nebo podle toho, jak bylo zrovna potřeba. Frakce se totiž snažila lokalizovat každý tajný tábor a pokud se jim to podařilo, srovnali je se zemí bez toho, aniž by se museli zodpovídat zákonu, protože tyto tábory nebyly zavedeným bydlištěm elfů. Pokud Frakce čas od času zaútočila na oficiální elfskou vesnici či rezervaci, předložila soudu zfalšovaný důkaz o tom, ze napadení elfové spáchali zločin na lidech a útočníci si počínali pouze na základě ochrany lidí.

Některé vesnice byly nechráněná místa pro elfy, kteří s naší věcí buď tajně spolupracovali nebo neměli tušení, co se ve skutečnosti dělo anebo tušení měli, ale nechtěli se s námi zaplétat, aby na sebe neupozornili Frakci. Představa, že existovali elfové, kteří dodnes netušili o tom, jaká je naše opravdová historie, se mi vůbec nezamlouvala. O to víc, že jsem donedávna patřila k nim.