ZTRACENÉ PÍSNĚ

22. Kapitola

Ráno jsem ihned po rozbřesku snědla skromnou snídani skládající se z hrstky ořechů a sušeného ovoce. Zrovna jsem se chystala k řece, abych se v rychlosti opláchla, když se přede mě postavil Kaelan s tím záludným úsměvem.

"Proč mi kazíš ráno?" dobírala jsem si ho.

Jen se uchechtl a překřížil si paže na prsou. "Dobal se, dneska místo tréninku poběžíme."

"Poběžíme?"

"Zamrzl ti mozek?"

Otráveně jsem se zašklebila. "Nezamrzl."

"Tak sebou pohni." Očividně si moje utrpení užíval tolik, jako já to jeho.

Při představě běhu jsem si odfrkla. "Proč jsi tak otravný?"

"Proč jsi ty tak otravná?" Prohlížel si mě s povytaženým obočím a pobaveným úsměvem.

"Je tohle část tréninku nebo to děláš proto, že mě z hloubi duše nenávidíš?"

Ostatní s neskrývaným pobavením poslouchali naší slovní přestřelku, až na Becka, jenž se s překříženými pažemi na hrudi tvářil nepřístupně, zatímco nás s nelibostí pozoroval.

"Pokud teď naskočíš na toho koně, ztratím veškerou úctu, jakou jsem k tobě do teď choval."

"Té zase tolik nebylo," podotkl potichu Eliot, ale když na něj Kaelan hodil jeden ze svých jedovatých pohledů, otočil se a předstíral, že upevňuje postroj na jeho sedle, až moc teatrálně na to, abychom mu věřili, že nás přestal poslouchat.

Nasupeně jsem naházela poslední věcí do brašny připevněné na sedle mého koně a lokla si mátové vody, jež jsem si den předtím vyrobila.

Odkašlala jsem si a s těžkostí jsem se přemohla k prvnímu kroku, který jsem přeměnila do pomalého klusu.

"Postarej se o Snížka," houkla jsem na Eliota, který s úsměvem přikývl. "Hodně štěstí," dodal.

Než jsem pohled opět stočila na cestu přede mnou, viděla jsem, jak se Kaelan rozběhl za mnou.

„Snížek?" zeptal se, když mě doběhl.

„A?"

„Tak se ten kůň nejmenoval, pokud si dobře pamatuju."

„To je přezdívka." Otráveně jsem mlaskla a snažila se srovnat s dnešním během, když se v ten moment vedle mě objevil Beck.

"Přece sis nemyslela, že tě v tom nechám samotnou," mrkl na mě s šibalským úsměvem. "Poběžím s vámi," zavolal na Kaelana, jenž si potom, co se k nám Beck přidal, držel odstup.

Natočila jsem hlavu do strany, takže jsem viděla pohled, jakým Kaelan Becka počastoval. Pak protočil oči a s ironií v hlase zavolal naším směrem: "Výtečně."

S Beckem jsme si celou cestu povídali, proto na mě často musel čekat, když jsem zrovna potřebovala popadnout dech. Chvíli jsme šli, chvíli jsme běželi a k mému překvapení se Kaelan držel celou tu dobu za námi, ale s odstupem.

Krátce po poledni Elani zastavila celou výpravu. Obrátila jsem se na Kaelana, zatímco se na něčem domlouvala s pár elfy: „Proč zastavujeme?"

„Kousek odtud je vesnice, kde doplňujeme čerstvé zásoby."

Podivila jsem se. „Elfská vesnice?"

„Je lidská," odpověděla mi Elani, jež mezitím přišla blíže. „Ale elfové tam jsou stále vítaní."

„Spolupracujete s lidskou vesnicí?" Byla jsem zvědavá na vesnici plnou lidí, kteří byli ochotni pomáhat elfů.