ZTRACENÉ PÍSNĚ

27. Kapitola

V podvečer oslav jsem na dlouhé dřevěné stoly prostírala lněné ubrusy a maličké křišťálové vázy se sušenými květinami s modrými květy. Celý tábor se zabral do příprav a lidé si plnými doušky vychutnávali chvilkovou příležitost, kdy mohli zapomenout na nehostinný svět venku za hradbami a radovat se.

"Na co myslíš, že se tak uculuješ?" Ines se vedle mě zjevila v takové tichosti, že jsem leknutím nadskočila, když vedle mě zničehonic promluvila.

"Na to, jak se můj život za poslední měsíc změnil. Tohle," ukázala jsem po táboře, "bych si nepředstavovala ani v těch nejdivočejších snech. To, jak elfově žijí, co doopravdy bylo za naší zkázou, jak teď žijeme..."

"A jak o tom přemyslíš? V dobrém, nebo ve zlém? Lituješ toho?"

"Ne!" dostala jsem ze sebe bez přemýšlení. „Uznávám, že jsem nejdříve od všeho chtěla utéct, vrátit se ke svému životu a předstírat, že se to nikdy nestalo. Ale po tom, co," odkašlala jsem si. O smrti mé rodiny se mi těžko mluvilo. "Po tom, co se stalo Gavinovi a Dellovi jsem neměla kam jít. Když jsme se dozvěděli, že je Beck nezvěstný a po Althee nebylo nikde stopy, můj život se propadl do hluboké temné propasti zoufalství, ze které se mi těžko dostávalo znovu na světlo. Elani a vidina toho, že mám pokrevní rodinu, byla jediným nástrojem, jak si postavit žebřík, kterým by se mi podařilo dostat se znovu na povrch a nějakým způsobem zkusit žit, i přes tu bolest v srdci, kterou mi tam smrt blízkých zanechala. Byla jsem zbabělec, chtěla jsem žít pohodlný život, ke kterému jsem se dostala potom, co-" zarazila jsem se. Ines už sice viděla jizvy, které mi způsobil obchodník, ale nikdy jsme o tom spolu nemluvily napřímo.

"Mužů se zeptat?"

Věděla jsem na co a možnost, že by na moje zohavené tělo Ines zapomněla se rozplynula. Vzpomínky na dobu před Gavinem jsem se snažila držet ukryté hluboko uvnitř.

S přerývavým nádechem jsem přikývla.

"Ty jizvy, kdepak jsi k nim přišla? U Gavina jsi nebyla celou dobu, je to tak? Chápu, pokud nebudeš chtít odpovědět, ale chci abys věděla, že se mi můžeš svěřit. Jsem tvoje přítelkyně, Innath. A ráda s tebou ponesu tvoje břímě." Ines se na mě zadívala konejšivým pohledem a stiskla mi pevně ruku.

"Děkuji," špitla jsem se slzami v očích.

Chvíli jsme na sebe mlčky hleděly, než jsem svedla vítězný boj se slzami a odhodlala se ke slovům. "Nevím jak, ani kdy přesně jsem se tam dostala, ale moje vzpomínky nejdou dále než do doby, kdy jsem odpracovávala dluh, který si moji rodiče udělali u jednoho obchodníka. Tak mi to alespoň řekl on. Pár vzpomínek na svoje rodiče mám, ale nemyslím si, že jsou pravdivé. Po tom požáru jsem všechno musela vytěsnit, pravděpodobně z toho šoku. Všechno před dobou, kdy jsem u něj sloužila je mlhavé a neucelené, smíchané se vzpomínkami na obchodníka. Lži, které mi o mém původu vyprávěl, jsem pojala za pravdu a po celý svůj život jsem jim slepě věřila. Ve zkratce, dával mi nemožné úkoly, které jsem neměla možnost splnit včas a za to pak přicházel trest." Odmlčela jsem se. Zhluboka jsem se nadechla, než jsem pokračovala ve vyprávění, zatímco mě Ines pozorovala se svraštělým obočím a rukou přiloženou na hrudi. „Rád se díval na škvařící se kůži, když na ni přiložil svůj doutník."

"Proboha Innath, to je hrozné. Byla jsi dítě! Nikdo se tě nezastal? Nebyl okolo nikdo, kdo by viděl, co ti dělal?"

"Všichni se otáčeli stranou. Je to vlivný muž, nikdo si nedovolil vzepřít se mu."

"Je mi to líto, Innath. Obdivuji tě, že i přes to jsi dokázala žít mezi lidmi, a dokonce si vybudovat takové vztahy."

"Jak jsem řekla, všichni nejsou špatní. A kdyby všichni znali pravdu, těch, co by se postavili na správnou stranu by bylo mnohem víc. Ty jsi také žila mezi lidmi, jistě se našli tací, kterým jsi mohla věřit. Ve kterých jsi vycítila dobro."