ZTRACENÉ PÍSNĚ

11. Kapitola

Probudila mě hlasitá rána.

Dell si jistě opět hrál na vojáky a demoloval při tom celý dům. Hlavou mi zapulzovala ostrá bolest a ztuhlé tělo si žádalo více spánku. S námahou jsem se přetočila na druhý bok.

Další hlasitá rána.

„D-dellee," pokoušela jsem se zakřičet Dellovo jméno, ale vyšel ze mě jen skřehotavý zvuk.

Musela jsem se napít vody, v puse jsem měla sucho jako v poušti. To jistě z toho množství alkoholu, které jsem včera večer vypila. Nechápala jsem, co na pití alkoholu všichni vidí. Po jedné skleničce šumivého vína, leč výborného, jsem se cítila, jako kdybych hlavou narazila do stěny.

S námahou jsem se pomalu odhodlávala posadit se. Promnula jsem si bolavé oči a natáhla ruku na noční stolek, kde měla ležet karafa s vodou. Když jsem jí poslepu nenahmatala, chvíli jsem v sedě vyčkala, než se mi rozlepily oči a zaostřil zrak.

Co to... bohové, kde jsem to byla?

Rozhodně ne u sebe v pokoji! Musela jsem si dát víc skleniček, než jsem si pamatovala.

Zmateně jsem se rozhlížela po pokoji a ze všech sil se snažila nepropadnout panic, když jsem za dveřmi zaslechla neznámé mužské hlasy.

Počkat.

Co se to včera vlastně stalo?

Pomalu jsem si začala vzpomínat na rozbité střípky ze včerejšího večera předtím, než mě pohltila tma. Projela mnou vlna paralyzujícího strachu, zatímco jsem se snažila své polámané tělo zvednout z postele. Nohy se pod mojí vahou nejistě třásly, ale nakonec se mi podařilo postavit se a v tu chvíli jsem si uvědomila, že už na sobě nemám večerní šaty, ale dlouhou bílou košili.

Někdo mě musel převléct.

Z pohybu se mi zatočila hlava, proto jsem na okamžik zavřela oči a snažila se rozdýchat zmatení a nevolnost. Bolest hlavy neustupovala, naopak stále sílila.

Znovu jsem otevřela oči a rozhlédla se po místnosti. Byla to malá, dřevem obložená světnice. Na světle zelené komodě u dveří stála karafa s vodou a vedle ní byl položený skleněný pohárek, jenž odrážel sluneční paprsky po celém pokoji. Bez rozmyšlení jsem si do něj nalila vodu a horlivě ho vyprázdnila.

Z tváře jsem si otřela vodu, která se mi při pití vylila na obličej. Rukou jsem se opřela o komodu a rozdýchávala nedostatek kyslíku.

Proč jsem toho včera tolik vypila, ptala jsem se sama sebe a proklínala se za takovou chybu. V hlavě se mi míjely obrazy Becka, zámku, hudby a krásných zámeckých pokojů v nahodilém pořadí. Ruku jsem si přiložila na pravý spánek v domnění, že mi tento pohyb pročistí zamlžené vzpomínky.

Po neúspěšném pátrání po stopách po Althee jsem si šla odpočinout na místo, kde jsem s Beckem měla domluvenou schůzku. Na cestu domů si ale nepamatuji, ani na to, zda jsem se setkala s Beckem.

Do nejasných vzpomínek se mi zničehonic vloudila exploze, která pohltila celý zámek. Zranění lidé pospíchali ven a nastal obrovský chaos.

Bezděky jsem si nahmatala místo, kam se mi do paže při výbuchu zabodl střep. Zranění teď bylo ošetřené a pod ramenem jsem okolo paže měla omotanou gázu.

V tom mi do mysli přistál obličej mého kamaráda.

Chtěla jsem najít Becka, rozběhla jsem se dovnitř zámku, ale... ten elf!

On mě unesl!

Co se událo potom zahalila hustá mlha a zbytek večera pro mě byl záhadou. Musela jsem rychle přijít na to kde jsem byla a jaké nebezpečí mi hrozilo.