ZTRACENÉ PÍSNĚ

20. Kapitola

Mezi jehličnatými stromy se s pištěním proháněl chladný severský vítr.

Se zavřenými víčky jsem se v duchu přenesla zpět k Lorenovu jezeru, na jehož břehu jsem sedávala s uhlem a skicákem v ruce a poslouchala meluzínu, jež nyní protkávala zvuky přírody.

Potom, co jsme s Beckem snědli večeři, jsem se zašla umýt k nedaleké řece, podél které jsme se celý den drželi. Vyhýbali jsme se hlavním cestám, na kterých hrozilo střetnutí s královskými vojáky či členy Frakce, ale i tak jsem měla u řeky nepříjemný pocit, že na mě kdokoliv může zaútočit.

Jemné klokotání říční vody, na které jsem se se zavřenýma očima soustředila, z zničehonic přerušily přibližující se kroky. Prudce jsem otevřela oči a otočila se za zvukem, ale když jsem spatřila Kaelanovu vysokou postavu, úlevně jsem si oddechla.

„Málem se mi z tebe zastavilo srdce."

Podivně se usmál, jako by byl rád, že mě mohl vylekat.

Hodila jsem po něm promočenou látku, se kterou jsem se před chvíli osušila, než jsem si na sebe oblékla propocené oblečení. Bohové, jak mi chybělo vyprané a voňavé oblečení.

Kaelan ale látku se smíchem chytil předtím, než se mu stačila rozplácnout o obličej. Škoda.

„Nemáš chodit sama k řece."

„Ty jsi tak chytrý, Kaelane. Nezkoušel jsi někdy nějakou vědomostní soutěž?"

Viděla jsem, jak se mu obličej protáhl a oči protočily. „Vědomostní soutěže jsou pro lidi v bohatých městech, aby tak zabavili svoje neukázněný lidský dětičky."

Teď jsem protočila oči já. Pobrala jsem všechny svoje věci do náruče a vykročila k táboru, když jsem na své paži ucítila pevný stisk Kaelanovy ruky.

„Počkej, chtěl jsem..." odkašlal si, načež mě pustil a nervózně si protáhl ramena. Kdybych ho neznala lépe, myslela bych si, že se stydí.

„Mám něco, co jsem ti chtěl dát-"

„Tady jsi! Hledal jsem tě!" Otočila jsem se za Beckovým hlasem, jenž najednou protkal temnou noc. Kaelan o krok ustoupil, jakmile se můj kamarád vydal od lesa k místu u řeky, kde jsme s Kaelanem postávali a upustil látku, jež jsem po něm před chvílí mrštila, na zem.

„Promiň, co jsi říkal?" Jakmile jsem se otočila zpět na Kaelana, jeho postoj se změnil. Napnul hruď a v obličeji se mu zračila nepřístupnost.

„To nebylo důležité." Odešel tak rychle, že jsem se pouze nadechla a jeho postava zmizela v černé temnotě jehličnatých stromů.

„Co má zase za problém?" chtěl vědět Beck, když se přede mnou zastavil. Natáhl ruku, aby mi pomohl s věcmi, které mi už padaly z náruče. Ještě jsem se shýbla pro látku ležící na zemi a vydali jsme se k dnešnímu provizornímu táboru.

„Nevím, chová se tak pořád. Nevyznám se v něm."

„A co jste tu spolu vůbec dělali?" zeptal se Beck poněkud ochraptělým hlasem, který jsem u něj neznala.

„Přišel, když jsem já byla na odchodu. Zase měl jednu ze svých vychytralých poznámek o mém životě mezi lidmi a pak zmizel jako pára nad hrncem, jak jsi sám viděl."

„Je zvláštní, co?"

„Poslední týden je celý zvláštní, neřekl bys?"

„Ano i ne," šťouchl mě loktem do boku.