ZTRACENÉ PÍSNĚ

33. Kapitola

„Páni, tohle... jsem nečekala." Se zájmem jsem si prohlížela vnitřek mohutného stromu plného knih. Patro, na kterém jsme zrovna stáli, bylo olemované balkonem, ze kterého bylo vidět na další dolní i horní patra. Přidržela jsem se zábradlí, abych mohla shlédnout dolů, kde na zemi stála velká kopule s mapou celého světa. Z té nádhery mě nadšením brněla pokožka. Nemohla jsem se přestat usmívat nad představou, kolik knih zde muselo být.

Po chvilce jsem si uvědomila, že mě Kaelan se zájmem pozoruje.

„Co?" vyhrkla jsem ze sebe s úsměvem.

Polkl a celý se otočil tak, že se s rukama složenýma na hrudi opíral o zábradlí. Na rtech se mu objevil úsměv s ďolíčky. „Předpokládám, že máš ráda knihy?"

„To si piš," zajíkla jsem se.

Zaklonil hlavu a opět se zasmál tím hlubokých zvonivým hlasem, jež mi svíral žaludek.

„Jaké knihy tu jsou?"

„Asi dvě patra zaplňují knihy, které se našim předkům podařilo zachránit. Pak to jsou knihy, které za několik staletí napsali obyvatelé hlavního tábora, ale i táborů po celém kontinentu. Poezie, próza, cestopisy, kroniky a tak dále."

„Cestopisy?"

„Mm," zamručel na souhlas. „Svět nekončí tímhle kontinentem."

„Ty jsi někdy byl? Mimo kontinent?"

Zavrtěl hlavou. „Ne, už dlouho se nikdo z nás neodvážil opustit kontinent. Ale rád si čtu o místech, které jsou tolik odlišné od tohoto."

„V knihovnách Jezerního města žádné cestopisy nebyly, pokud nepočítám ty, co zahrnovaly cestování po kontinentu. Pro královnu existuje pouze tento svět a ten je také nejlepší."

Kaelan se s nechutí napnul. „Informace o jiných světech nechala královská rodina zničit už dávno. Nedivím se, že mají všichni tolik vymytý mozek, když je od narození krmí těma žvástama."

„Ty jsi snad uznal, že moje neznalost pravých dějin předtím, než jsme se poznali, nebyla moje vina?"

Doširoka se usmál, když si mě změřil pohledem, ve kterém zajiskřilo pobavení. „Uznávám, že je tu místo pro jisté pochybnosti o mých předsudcích."

Než jsem stihla cokoliv odpovědět, ozvalo se za námi hlasité odkašlání. Chvíli mi trvalo, než jsem dokázala odtrhnout pohled od Kaelanovy tváře, z níž během jednoho momentu vyprchala všechna radost. Se svraštělým obočím jsem se otočila za místem, kam směřoval Kaelanův chladný pohled.

Jareth, jenž se objevil u schodiště, se napřímil a zamířil naším směrem.

„Cinta mě informovala, že sháníš novou uniformu, ale vidím, že jsi si dokázala poradit." Jeho hnědé delší vlasy mu při chůzi spadly do tváře, které si zandal za uši, jakmile se před nás postavil.

„Ano, Kaelan mi pomohl."

Jareth Kaelanovi nevěnoval jediný pohled. Upíral ho celou dobu na mě.

„To je od něj pozorné," konečně se na něj podíval, „že by ses konečně naučil slušnosti?"

Cítila jsem, jak se vedle mě Kaelan celý napjal. „Potřebuješ něco konkrétního, Jarethe?"

Jareth zavrtěl hlavou. „Myslel jsem, že bych elfomágyni provedl pro táboře."

„Jak vidíš, není potřeba."

Se zájmem jsem pozorovala napětí, které se mezi těmi dvěma formovalo.

„Řekl bych, že dva průvodci jsou lepší než jeden. Navíc, Innath potřebuje někoho, kdo jí neunudí k smrti," vrhl po mě lišácký úsměv.