ZTRACENÉ PÍSNĚ

29. Kapitola

Ve vzduchu se vznášela kovová pachuť krve.

Kaelan rozdával hlasité povely, přeživší shromažďovali seznam padlých a připravovali hranice na poslední rozloučení. Po celou noc jsem pomáhala Sedře s ošetřením zraněných, díky čemuž jsem dokázala alespoň trochu fungovat.

Chvíli před rozbřeskem jsem si našla útočiště na konci tábora. Oblečení jsem měla propocené od těžké práce na lékařském domě a pocákané krví, jež nebyla pouze má, ale všech, které jsem ošetřila i těch, kteří během noci podlehli svým zraněním.

Seděla jsem na studeném kameni a bezduše pozorovala dění okolo. Cítila jsem prázdnotu ve svém srdci i hlavě. Pořád jsem si před očima opakovala, co se stalo. Tolik mrtvých, tolik ztracených duší. Beckovo bezhlavé tělo ležící na čerstvě napadaném sněhu, tmavě rudá krev rozpíjející se do bílého sněhu okolo jeho těla. Ruce mě brněly z výbuchu energie, kterou jsem teď cítila ve svém těle. Jako by byla mojí součástí celý můj život.

Myslela jsem na Della, Gavina, Becka. Na všechny padlé. Na jejich životy, které vyhasly příliš brzy. Nevinní umírali, zatímco se královská rodina rochnila v ukradeném bohatství. Celý život jsem se cítila slabá, nedokázala jsem se postavit nikomu a ničemu, chodila jsem se sklopenou hlavou a proklínala se za to kdo jsem. Za to, co jsem.

Nenávist ve mě rostla spolu s mojí mocí, ale příval energie mi způsoboval ostrou bolest hlavy, takže jsem si na bolavá místa přiložila roztřesené prsty. Nepříjemná bolest se postupně měnila v pulzující žár. Jako by mi hořely ruce.

Rychle jsem je odtrhla od hlavy.

Pozorovala jsem svoje dlaně, jež teď zářily ostře bílým světlem. Nedokázala jsem se od nich odpoutat, žár energie mě naprosto zhypnotizoval.

„Innath?" slyšela jsem zpovzdálí, ale nedokázala jsem se odtrhnout od energie, která ze mě vycházela.

„Innath?"

Ucítila jsem něčí dotek na rameni a trhavě jsem se na postavu, která stála vedle mě podívala.

Byl to Eliott.

Energie zmizela ve chvíli, kdy jsem se na něj otočila.

„Co to... co to máš s očima?"

„S očima?"

„To světlo."

„Světlo?"

Zavřela jsem oči. Žár, který jsem v nich cítila, ustal.

Ticho mezi námi přerušila Elani, která se zjevila za Eliottem. "Je čas, připravená?"

Naposledy jsem se podívala na své dlaně, ve kterých ještě před chvíli pulzovala moje energie, ale mezitím jsem kývla hlavou v odpovědi na Elaninu otázku.

Zvedla jsem se a vyšla směrem k připraveným hranicím. Cestou jsem na sobě cítila pohledy všech přítomných.

Došla jsem až k místu, kde byly postavené dřevěné pyramidy, na jejichž vrcholech ležela těla padlých.

Elani se postavila vedle mě a vzala mě za ruku.

„Až budeš připravená, řekni."

Nasála jsem vzduch, který byl cítit smrtí, do plic. Ostrá pachuť bolesti mi zaplňovala plíce nesnesitelnou tíhou. Rozhlédla jsem se po bezvládných, zakrvácených tělech, která patřila našim bratrům, sestrám, přátelům. Naší rodině, kterou se nám královská rodina s Frakci snažila ze všech sil vzít.