ZTRACENÉ PÍSNĚ

4. Kapitola

Následující dva dny jsme strávili přípravou narozeninové oslavy pro Altheu. Beck si vzal na starost koupi látky u švadlenky a já jsem zašla do krámku s výtvarnými potřebami, kde jsem sehnala nový skicák s pevným látkovým obalem, na kterém byly vyobrazené lilie, Altheina oblíbená květina. K tomu jsem přibrala ještě balení černých a hnědých uhlů. Rády jsme spolu sedávaly na okraji jezera a zachycovaly nádhernou přírodu, jež obklopovala Jezerní město.

Althea měla dvou hodinové zpoždění, ale já ani Beck jsme si z nedochvilnosti naší kamarádky nic nedělali, neboť to bylo její poznávací znamení. Vlastně jsme se na to s Beckem připravili a přibalili si s sebou oběd, který jsme si spolu snědli na břehu Lorenova jezera.

Lorenovo jezero bylo jedním z dvanácti jezer, které obklopovaly hlavní město Jezerního územního celku kontinentu Spojeného království Alarthie. Kontinent byl rozdělen na 6 velkých celků zahrnujících všechna bývalá království kontinentu, která nyní spravovali guvernéři. Hlavní město Jezerního územního celku se jmenovalo Jezerní město. Královská rodina jistě vytáhla své nejlepší nápady ze šuplíků brilantních a originálních názvů, když pojmenovávala kontinent novými názvy po porážce elfů ve válce Tří rodů.

Po dalších dvou hodinách čekání jsem cítila promrzlé prsty na nohou, proto jsem se zvedla z kožešin, které jsme rozprostřeli na okraji lesa a snažila se rozproudit krev v končetinách několika dřepy.

„Myslíš, že je na nás stále naštvaná?"

Beck zakroutil hlavou. „Nemyslím si, neumí se dobře přetvařovat. Navíc, naši omluvu přijala a k jezeru se těšila."

„Já vím, ale nikdy neměla až takové zpoždění. Asi už nepřijde."

„Ještě bych nad ní nelámal hůl, pojď si zahrát karty."

„Fajn." Dokončila jsem poslední dřep a sáhla po kartách, jež mi Beck podával.

Karty jsme hráli do doby, než se obloha začala plnit barvami zapadajícího slunce. Pomalu jsme proto začali sklízet náš nepovedený narozeninový piknik.

„Zajdeme se podívat na statek, třeba na zámku onemocněla a jela rovnou domů," navrhl Beck. Souhlasně jsem zamručela, oprášila kožešiny od klacíků a složila je do proutěného koše na krabici s narozeninovým dortem pro Altheu.

***

Ulice Jezerního města byly nezvykle klidné. V tuto denní hodinu měly být zaplněné lidmi spěchajícími domů z práce či do hospod. Přikládala jsem to plesu, jenž se za pár dní konal nedaleko od Jezerního města, v sídle guvernéra Jezerního územního celku. Všichni nejspíš měli plné ruce práce s přípravami.

Jak jsme se ale přibližovali hlavnímu náměstí, zjistila jsem, že prázdnota ulic neměla s přípravami plesu nic společného. U fontány z bílého kamene, ze které vytékala voda pouze dva letní měsíce v roce, stálo na vyvýšeném pódiu ze dřeva několik vojáků s královskou pečetí na zlatém brnění. Dva z nich podél svého těla přidržovali železné tyče, na jejíchž koncích byly nabodnuté hlavy potřísněné od zaschlé krve.

Mezi ulepenými vlasy se jim tyčily elfí uši.

Z hrdla se mi bezděčně vydral přiškrcený vzlyk, ale jakmile jsem si všimla, že se na mě stočilo několik zvědavých pohledů, zakryla jsem si rty dlaní a ujistila se, že jsou mé vlasy schované. Beck se znechuceným výrazem na tváři sledoval pódium, okolo kterého za shromažďovalo čím dál tím více zvědavých lidí.

„Hleďte," zvolal voják královské gardy. Za jejich přítomností ve městě jistě stála blížící se návštěva královské rodiny. Královna se synem měli co nevidět dorazit do Jezerního města na maškarní ples, jenž se každoročně konal při oslavách vítězství lidí ve Válce tří rodů.