ZTRACENÉ PÍSNĚ

43. Kapitola

Běžela jsem temným lesem protkaným hustou mlhou.

Pramínky potu mi s každým dopadem chodidla na zem stékaly dál po obličeji, když jsem se proplétala mezi mrtvými stromy, jejichž ostré větvě mě řezaly do kůže. Zběsile jsem se snažila nabrat vzduch do bolavých plic, ale s každým dalším nádechem jsem měla pocit, jako kdyby mi vzduch z plic spíše ubíral, než aby je vzduchem naplňoval.

Otočila jsem se za predátorem, jenž mě pronásledoval. Mohutná hromada svalů hnědého medvěda mi každým okamžikem byla blíž.

Naposledy jsem se otočila za jeho řevem, jenž mi trhal uši.

Byl tak blízko, že stačilo, aby se jen napřáhl silnou tlapou a svalil mě na zem jako hadrovou panenku.

Jakmile jsem tvrdě dopadla na zem, hbitě jsem se přetočila na záda. Z medvědovy tlamy vylétly sliny, když zaklonil hlavu a vydal ohlušující řev. Zakryla jsem si uši, ze kterých mi vytékala krev. Vyhoupla jsem se na lokty a začala couvat. Medvěd se na mě opět zaměřil, pozoroval mě potemnělýma očima, které se až neuvěřitelně podobaly lidským očím.

Očím mého nejlepšího kamaráda.

To ale nebylo možné. Byl přece mrtvý.

Oči se mi zalily slzami, až jsem nebyla schopná nic vidět.

„Vzpomeň si!" zakřičel zmutovaným hlasem, který patřil Beckovi i medvědovi zároveň.

„Vzpomeň si na to, co říkala!"

„Vzpomeň si, Innath!"

Probudil mě žensky výkřik.

S trhnutím jsem se posadila a s bušícím srdcem se rozhlédla po pokoji.

Vedle mě podřimoval Kaelan, kterého jsem chvíli spokojeně pozorovala. Když jsem mu chtěla pohladit tvář, odněkud zezdola se ozval zvuk tříštícího se skla.

Kaelan sebou prudce škubl a než jsem stihla mrknout, stál na nohou.

"Co se děje?" zeptal se zmateně, částečně ještě dezorientovaný hlubokým spánkem, ve kterém si jeho tělo ještě před malým momentem dopřávalo zasloužený odpočinek.

"Nevím, ale předtím jsem slyšela ženský výkřik, myslela jsem, že to byl sen," přiznala jsem.

Kaelan si v rychlosti navlékl kalhoty a přes hlavu si přehodil lněnou košili.

"Počkej tady," řekl a políbil mě na čelo. Zavrtěla jsem rozhodně hlavou. "To určitě ne, jdu s tebou."
"Innath, nehádej se se mnou."

"Nehádám, prostě ti to říkám."

Pousmál se a odevzdaně se skrčil pro košili a kalhoty ležící na podlaze, které mi přitiskl na hruď.

"Tak rychle."

Oblékla jsem se tak rychle, jak jsem jen dokázala. Nikde jsem ale nemohla najít svou dýku. Zvláštní.

Potichu jsme otevřeli dveře, ale neslyšeli jsme žádný další hluk, který by naznačoval nějaké nebezpečí. Došli jsme ke dveřím Altheina pokoje, ale když jsem nahlédla dovnitř, postel byla prázdná. Vyměnili jsme si zmatené pohledy a pokračovali chodbou ke schodišti.

Na zemi společenské místnosti se povalovaly skleněné střepy z rozbitých oken. Zahledla jsem Eliota, jak pobíhá venku s ostatními.

"Eliote, co se děje?" křikl na něj Kaelan.

Eliot se zastavil a pohlédl na nás, to už jsme oba běželi po schodech dolů. Za běhu jsem si rychle splétala vlasy do copu, který jsem si hodila na záda, když jsme se zastavili před zadýchaným Eliottem.