ZTRACENÉ PÍSNĚ

12. Kapitola

Čekala jsem na Elani v pokoji, jenž pro mě ještě před pár hodinami představoval vězení. Po tom, co jsem snědla svoji porci oběda, jsem se sem ale dobrovolně vrátila, abych unikla před stále intenzivními pohledy od členů Elaniny skupiny, které se na mě upíraly kamkoliv jsem šla.

Hlavou se mi honily bláznivé představy o nově objeveném světě, který ještě včera působil zcela normálně. Ač se vše okolo bytostí z jiného světa zdálo být tím nejbláznivějším objevem v mém životě, fakt, že mě moje rodina neprodala, mi zaměstnávala mysl ze všeho nejvíc.

Našla jsem svoji pokrevní rodinu.

Moje matka se mě nevzdala a ke všemu jsem měla sestru.

Náš otec... zemřel.

Elani říkala, že uhořel při požáru v jedné z elfských vesnic, kde jsme do té doby společně žili. Vše okolo požáru muselo být velmi traumatické, protože si z toho incidentu nic, ani nic co bylo předtím, nepamatuji.

Tvůj otec, problesklo mi hlavou.

Ne náš otec, ale tvůj otec. Až teď jsem si uvědomila, že Elani měla delší uši než já. Znamenalo to, že můj otec musel být člověk a Elanin musel být také, jako naše matka, elf.

Promnula jsem si unavené oči a s hlasitým výdechem jsem se svalila na postel. S očima upřenýma na strop jsem si v mysli rekapitulovala všechny informace, abych tak zklidnila vír myšlenek a neklidné tělo.

Ačkoliv se vidina znovushledání s mou matkou těžko odmítala, musela jsem se přesvědčit, že Beck výbuch na zámku přežil. Stejně tak jsem musela za Gavinem a Dellem. Pokud se ale rozhodnu zůstat se svojí sestrou, mohla bych zjistit víc o únosech a třeba by se mi podařilo zjistit, kam Altheu odvedli. Nevěřila jsem, že je mrtvá. Nemohla být.

Až potom, co všechny uvidím zdravé a živé, se rozhodnu, jestli se chci vydat na tohle zvláštní dobrodružství plné nebezpečných bytostí z jiného světa, mágů a elfů.

Nemohla jsem ale zapírat tu neutuchající touhu po tom poznat svoji elfí rodinu. Zajímalo mě, jaká moje máma asi je, jak vypadá, jaký má hlas. Bude pyšná na to, kým jsem se stala? Měla jsem tisíce otázek a jen pramálo odpovědí.

Hlava mi jela na plné obrátky, takže jsem si ani nevšimla, když Elani dorazila do pokoje a zjevila se nad postelí, na které jsem ležela.

„Nechtěla jsem tě vylekat," řekla s lítostí v hlase, když jsem sebou trhla. Nabídla mi ruku a pomohla mi posadit se. Z rychlého pohybu se mi ještě stále motala hlava, takže mi volná ruka instinktivně vystřelila k čelu, když se mi obraz před očima rozostřil.

„Brzy to bude lepší, otřes mozku jsi nejspíš neměla, ale Eliott ti uštědřil pěknou ránu."

„To teda," automaticky jsem přesunula ruku na bolavé místo nad krkem vzadu na hlavě.

Elani mě se zájmem pozorovala a já zase ji. Z hustých vlasů, které jsme jistě zdědily po matce, ji vyčuhovaly dlouhé elfí uši a na krásné tváři se jí od brady až k uchu táhla nepěkná jizva. Ráda bych se jí zeptala, jak k ní přišla. Zatím jsem si ale nebyla jistá, zda si to mohu dovolit, vzhledem k našemu krátkému sesterskému vztahu, proto jsem raději mlčela. I já jsem nerada svěřovala příběhy, které mé jizvy vyprávěly. Její plné rty měly velmi podobný tvar těm mým a na pravém rtu měla znaménko, stejně tak jako já.

„Vím, že máš hodně otázek, Innath a já bych ti na některé z nich ráda odpověděla. Je toho ale opravdu hodně, co musíš pochopit, proto bych tě teď chtěla poprosit, abys nechala svoji mysl otevřenou a nesnažila se lpět na tom, co znáš. Hodně z toho, co si myslíš, že znáš, je totiž založeno na lžích."