ZTRACENÉ PÍSNĚ

30. Kapitola

Nad táborem se vznášela pochmurná mlha tak hustá, že nebylo možné dohlédnout dále než na dva kroky. Za pár hodin jsme měli vyrážet na cestu k hlavnímu táboru, proto se všichni připravovali na nadcházející dny na cestách. Elani všechny přeživší přemluvila k odchodu, takže se nás do tábora vrátí víc, než bylo v plánu, což nás na cestě zdrží o pár dnů navíc, vzhledem k tomu, že s námi půjdou malé děti.

Prohlížela jsem si strop příbytku, kam jsme se včera s Elani uchýlily, protože když jsem se včera v noci vrátila do lékařského domu, moje věci byly vyskládané na hromádce před dveřmi. Tak mi Althea dávala jasně najevo, že mě u sebe nechtěla a v lékařském domě jsem nebyla vítaná.

Hlasitě jsem si oddechla a posadila se na posteli. Naproti mně seděla Elani, zapálená do jednostranné konverzace, kterou vedla ani nevím jak už dlouho. Stačilo, když jsem pouze párkrát zabručela na souhlas a ujištění, že jí poslouchám.

„Teď už mi věříš, když říkám, že si lidé nezaslouží soucit?"

Mlčela jsem.

Elani se tím neznepokojovala a pokračovala dál. Ani jsem si nebyla jistá, zda nějakou odpověď očekávala. „Musíš prolomit kletbu, jedině tak je dokážeme porazit. Jedině tak si vezmeme, co nám právem patří. Ostatní to vidí, Innath. Tu sílu, co uvnitř tebe dřímá. Od včerejšího večera se něco změnilo. Každý v táboře to cítí. Jsme blíž, než si myslíme." Přehodila si černý pramen hedvábných vlasů přes rameno a s jiskřícím odhodlání se postavila na nohy.

Sáhla jsem po lahvi s medovinou a vyklopila do sebe její zbývající obsah.

Elani mě ostražitě pozorovala, ale nic na to neřekla. Pokračovala ve své přednášce, ze které mě začínala bolet hlava jako střep. Buď anebo to bylo z toho množství alkoholu, které jsem do sebe od včerejšího večera nalila. Nemohla jsem usnout a pití medoviny se zdálo jako dobrý nápad, jak urychlit čas v temnotě chladné noci.

„Jsme blízko, cítím to. Zlomíš kletbu, dostaneme se k naší moci a budeme trénovat tak dlouho, dokud si to budeme moct dovolit. Pak je do jednoho zabijeme." V krásné tváři se jí obtiskla planoucí nenávist. Shýbla se pro brašnu pod postelí a začala s balením.

Promnula jsem si opuchlý obličej, neschopná k zapojení se do Elanina monologu. Jen jsem přikývla a přihnula si z lahve, ve které už nic nezůstalo. Dala jsem si za úkol dojít pro další a nenápadně zabalit zásobu na cestu.

„Jsi sbalená? Za hodinu odjíždíme."

„Jo," zaskuhrala jsem.

Elani přestala s balením a přešla k posteli, na které jsem se válela.

„Budeš v pořádku, Innath. Musíš se teď zaměřit na svoji moc. Beck by to tak chtěl."

Při zmínce jména mého nejlepšího přítele jsem sebou cukla. Prázdnota, která se mě od jeho posledního výdechu zmocňovala, si žádala další kus mého těla a já jsem jí to s chutí dovolovala. Dovolovala jsem jí ničit všechno dobré, co jsem v sobě cítila. Jaký byl smysl toho proti té temnotě bojovat, když se stále vracela? Když stále klepala na dveře?

Od časů, kdy jsem sloužila obchodníkovi jako nějaký kus bezcenného nábytku jsem ušla velký kus cesty. Šrámy, které mi zůstaly na těle se zahojily, ale ty na srdci se otevřely potom, co můj klid otrávila smrt Gavina a Della. Smrt Becka bolela jako kdyby mi někdo do této otevřené rány nasypal sůl a zabránil jejímu uzdravení. Všechny ty pocity, které jsem díky domovu, jenž jsem u Gavina nalezla, dokázala celá ta léta potlačovat, se teď draly napovrch. Roky usilovného utíkání před traumatem se na mě navalilo a já před ním neutíkala. Už ne. Tu bolest jsem si zasloužila. Zasloužila jsem si ji za to, že jsem ani jednoho z nich nedokázala zachránit.