ZTRACENÉ PÍSNĚ

38. Kapitola

Výklad elfí ženy s dlouhými vlasy až ke kolenům se táhl jako nudle z nosu. Už tři hodiny jsem bojovala se silnou touhou zavřít oči a ustlat si přímo tady, ve třídě, kde jsem se celé dopoledne učila o historii elfů a mágů.

Ráno jsem, ještě před výukou, absolvovala další trénink se Zannou. Tentokrát mě neporanila, ale celou dobu jsem musela poslouchat řeči o tom, jak jsem neschopná a že by všem bylo líp, kdybych tenkrát uhořela v tom ohni. Musela jsem uznat, že pokaždé přišla s urážkou, která mě zabolela víc než ta předchozí.

„Kdo mi může říct, koho označujeme pojmem familiér?" Třídou se rozezněla otázka. Děti se hlásily jeden přes druhého, aby se mohly chopit příležitosti oslnit vyučující.

Zamyslela jsem se nad tím. Familiéři představovali spřízněná zvířata s elfy. Každý elf měl jednoho, mocní pak několik. Vymřeli ale společně se ztrátou moci. Teď jsou zvířata zvířaty, bez magie v jejich krvi.

Co když ale nevymřeli?

V proroctví se mluví o spojení dvou světů. Všichni si myslí, že proroctví ukazuje na krev elfů a mágů, na potomka, který by spojil dva světy dohromady. Ale kdyby to tak opravdu bylo, nepřineslo by naší moc zpět pouhé narození potomka elfí a mágské krve?

Co když -

„Innath, tak třeba ty, neřekneš nám, co víš o familiérech?" Z rozjímání mě vyrušil ženin hlas.

„Ehm, ano, jistě. Jednalo se o spřízněná zvířata, která se navždy spojila s jejich elfím pánem."

Elfí dívka v lavici přede mnou se na mě otočila a sjela mě ohledem.

„Nejen to," spustila, „díky familiérům naši předci čerpali moc z přírody. Byli pojítkem naší moci. Po napojení na našeho familiéra jsme byli schopni ovládat přírodu, mohli jsme měnit počasí a mnoho dalšího."

„Výborně, Elori."

Holčička se na mě pohrdavě ušklíbla.

Vyplázla jsem na ní jazyk, za což jsem si vysloužila káravý pohled od elfí učitelky. Svezla jsem se na opěrce židle a modlila se, aby vyučování už brzy skončilo.

***

Hned po konci školy jsem se zastavila v kasárnách, abych se mohla s Elani podělit o svém nápadu, který se mi zrodil v hlavě.

„Prostě si myslím, že na to jdeme špatně," přiznala jsem.

„Skvěle, Innath. Ines, Kaelan a teď už i ty. Nechcete velet místo mě? Vaše pochybnosti jste dali přede všemi jasně najevo."

„Tak to není. Ve škole jsme se učili o familiérech."

„A co je s nimi? Poslední familiér vymřel spolu s naší magií."

„Co když ne? Co když-"

„Jsou to jenom zvířata, familiéři už nejsou."

Do plic jsem nasála spoustu vzduchu, abych zahnala frustraci, jenž mě, kvůli Elaninému odmítáním všech mých nápadů, se kterými jsem přišla, naplňovala.

„Proroctví se zmiňuje o spojení dvou světů, ano?"

Nedůvěřivě přikývla.

„Co když nemluví o světě elfů a mágů? Co když mluví o spojení lidí a zvířat. To jsou dva odlišné světy a familiéři představovali propojení, díky kterému se naše moc znásobila."

„Takže co, chceš se vydat za hradby tábora a riskovat další útok medvěda? Pokud sis nevšimla, zvířata na nás útočí, nesnaží se s námi navázat ztracený kontakt."

„Za zkoušku to aspoň stojí, tvoje tréninky, jak vidno, nefungují."

Elani se na mě otočila a žár v jejích očích mě pálil do kůže. „Nemyslela jsem to tak, já jen... proč to nezkusit?"

„Protože už takhle mi Kaelan dýchá za krk s tím, že jsem tě vystavila moc velkému nebezpečí. Kdyby se dozvěděl, že jsem tě pustila za hradby tábora, dočista by se zbláznil."

„Tak mu o tom neřekneme," mrkla jsem na ní.

„Innath, jestli se necháš zabít, tak tě oživím, jen abych tě mohla zabít znovu."

„Neboj, nic se mi nestane."

„Dělám, že jsem o ničem neslyšela. Familiéři vymřeli, nebude to k ničemu dobré."

„Když myslíš," prohodila jsem ze dveří.

Cestou na pokoj jsem spřádala plány, jak se bez povšimnutí dostat za hradby tábora. Nebo bych mohla stráž prostě uplatit, nějakým dobrým pečivem. Na rohu ulice, která vedla k mé bytové jednotce postával Jareth a vybavoval se s mužem v uniformě mága. Bezděky jsem se zastavila a začala couvat.

Jareth mě ale zahlédl dřív, než jsem se stačila schovat za roh budovy, zamával na mě a posunky mi naznačil, abych na něj počkala. Nervózně jsem přešlápla a pozorovala ho, jak se loučí s mágem v červeném kabátu. Poplácal ho po zádech a vydal se mým směrem.

Srdce mi bušilo jako bych hodiny běžela.

„Innath, neviděl jsem tě od tebe od té doby, co-"

„Měla jsem napilno, záchrana celého světa a tak," přerušila jsem ho.

„Anebo se mi vyhýbáš," vytáhl jedno obočí nahoru.

„To určitě ne," zalhala jsem. Možná jsem se mu opravdu, byť neúmyslně, vyhýbala.

Uchopil moji ruku a zadíval se mi do očí. „Innath, k tomu večeru-"

„Jarethe, nemusíš nic říkat," přerušila jsem ho. „Já vím, že jsi mě políbil jen proto, aby ses dostal pod Kaelanovu kůži. Nemohl jsi se víc mýlit, my jsme jenom přátelé."

„Nepolíbil jsem tě pouze kvůli němu."

Naklonila jsem hlavu a nakrčila jedno obočí.

„Dobře, jedna část mě si užívala, že bych ho mohl přimět žárlit, ale... chtěl jsem to."

Pod jeho zkoumavým pohledem se mi do tváří nalila horkost.

„Já... upřímně nevím, co ti na to mám povědět."

„Nemusíš říkat nic. Ale rád bych tě pozval na procházku. Jako přátelé," dodal, když jsem se zatvářila skepticky.

„Ano, moc ráda," zazubila jsem se.

Vzal mi ruku, na jejíž hřbet mi vtiskl polibek.

„Můžeš mi třeba vyprávět, jak se těšíš na nadcházející oslavu."

„Dobře," zasmála jsem se a zavlekla se za Jarethovo nabízené rámě.