ZTRACENÉ PÍSNĚ

19. Kapitola

Druhý den ráno jsme sbalili potřebné věci a vydali se na naši cestu do hlavního tábora.

Srub patřil rodině mágů, jež tu žila a tajně elfům pomáhala. Stále jsem nemohla uvěřit, že se Elani celých osm let pohybovala tak blízko místu, kde jsem žila. Byly jsme si tak blízko a ani jedna o tom neměla ani tušení.

Elani rodinu mágů přemlouvala, aby se k nám všichni na cestě do hlavního tábora připojili, ale nechtěli opustit svůj domov, který si tak pracně vybudovali.

Když jsme srub opouštěli, nemohla jsem se zbavit nepříjemného pocitu, který mi zatemňoval mozek. Frakce byla skutečnější než kdy dřív a mnohem nebezpečnější, než jsem si, kdy myslela. Pokud rodinu někdo z Frakce najde a zjistí, že nám pomohli, nebudou schopni se ubránit a ani hustý les je nedokáže schovat.

Elani se s rodinou rozloučila jako poslední, poděkovala jim za jejich pohostinnost a naposledy se ujistila, že s námi neodejdou. „Celý náš život žijeme tady, neopustíme náš domov. Pokud se tu Frakce objeví, budeme bojovat."

„Pokud si to přesto rozmyslíte, víte, kam máte jít. Schyluje se k velkému nebezpečí."

„Děkujeme, Elani, ať vás bohové ochraňují."

Pár průzkumníků se od naší skupiny odtrhlo, aby mapovali možné nebezpečí. Pro mě byl tento způsob života velmi vzdálený, nedokázala bych poznat číhající nebezpečí do doby, kdy bych v srdci měla zabodnutou dýku. Na venek jsem se snažila tvářit sebevědomě, ale uvnitř jsem se třásla s každým zapraskáním větve nebo zašustěním větru ve stromech.

„Připraveni strávit měsíc v koňském sedle?" zeptala se Ines, jež jela na černém hřebci vedle mě.

„Já ti nevím, ale má to něco do sebe. Jsme v přírodě, v pohybu. Není čas na nudu," odpověděl ji Beck, který jel před námi a nasakoval čerstvý vzduch okolo s až přiblblým výrazem. Nevěděla jsem, jestli si neuvědomoval nebezpečí, do kterého jsme se dostali, nebo jestli byl opravdu tak šťastný, že vypadl z Jezerního města. Řekla bych, že od obojího trochu.

„Nevím Becku, za pár dní - možná už za pár hodin, budeš nadávat a cítit svaly, o kterých jsi ani netušil, že je na těle máš, věř mi," oponovala jsem mu.

„Možná," připustil Beck, „ale poprvé za svůj život si připadám... připadám si, jako by záleželo na tom, co dělám, víš? Že dělám něco, co je důležité. To, že jsi napůl mág a jsi zapletená do záchrany celého světa je asi to nejlepší, co se nám v našem nudném životě mohlo stát," zhodnotil.

S úsměvem jsem kroutila hlavou, ale v nitru jsem cítila, že s Beckem začínám souhlasit. Ne, že bych svůj život v Jezerním městě považovala za nudný, každý den se objevilo menší či vetší vzrušení, ať už při asistováni Gavinovi v lékařském domě nebo při setkaní s lidmi co opovrhovali elfy.

Můj život v Jezerním městě byl dobrý. Ne, byl skvělý.

Ale ten mi byl během mrknutí oka kruté odebrán. Byla jsem vděčná za Beckovu přítomnost, ale nemohla jsem ignorovat paralyzující strach o jeho bezpečí. Musela jsem si ale přiznat, že mě jeho blízkost zároveň uklidňovala a dodávala mi odvahu.

Když si Beck začal nahlas prozpěvovat, dostali jsme od Elani napomenutí, že se máme omezit na tiché rozhovory, pokud to bylo nezbytně nutné. Kaelan se škodolibě usmíval, ale ne na dlouho, protože jemu zase vynadala za to, že místo toho, aby pozoroval okolí se nechává rozptylovat. To jsem se na něj škodolibě usmála já.

Zbytek dne jsme zastavovali pouze na krátký odpočinek pro koně, díky čemuž jsme ujeli velký kus cesty. Připadalo mi, jako bychom byli na samotném konci kontinentu.