ZTRACENÉ PÍSNĚ

36. Kapitola

Dosud pevná půda pod nohama se mi rozvlnila jako rozbouřené moře.

Musela jsem přijít na jiné myšlenky. Musela jsem na vzduch.

Ti lidé byli mrtví kvůli mně. Kvůli mému vzkazu a prosbě, kterou jsem poslala po tom nebohém muži.

Chtěla jsem křičet.

Tíha viny, která se nedala vydržet, mě stahovala stále více ke dnu.

Hlasy, které na mě mluvily jsem ignorovala.

V hlavě mi pulzovala krev, když jsem se prodírala ven z hospody mezi masou těl.

Ruce se mi nezastavitelně třásly.

Věděla jsem, že si potřebuji zapálit kopřivovník. Nelíbilo se mi, že jsem se na něj spoléhala pokaždé, když jsem cítila jak fyzickou, tak psychickou bolest, ale nemohla jsem dovolit té temnotě, aby mě znovu pohltila.

Vyběhla jsem ven z krčmy, odbočila za roh a běžela dál na konec ulice, kam nedosáhlo světlo z pouliční lampy.

Zrovna jsem si potahovala ubaleného kopřivovníku, když se vedle mě ozval hluboký hlas: „Netipoval bych tě na někoho, kdo kouří kopřivovník."

Kouř mi nekontrolovatelně vlétl do plic a způsobil, že jsem chvíli nemohla pořádně popadnout dech. Zatímco jsem se kuckala kouřem, snažila jsem se ubalenou bylinku schovat za zády.

„Já tě soudit nebudu, Innath," zasmál se. Konečně jsem se otočila za majitelem hlasu. Byl to Jareth.

Pouliční lampa mu z dálky osvětlovala hnědé vlasy a jeho krásnou tvář. Proč jsou všichni elfové tak zatraceně krásní, pomyslela jsem si.

Stále jsem se nemohla zbavit kašle, tak pokračoval: „Naopak. Dám si s tebou," mrkl na mě a sáhl za moje záda, aby dosáhl na kopřivovník. Byl u mě nebezpečně blízko, takže jsem cítila teplo jeho mohutného těla, když mi u ucha zašeptal: „Ne všichni jsme nudní jako Kaelan."

Z hrdla mi uniklo mírné uchechtnutí.

Jareth se napřímil a o krok ustoupil dozadu, ale nespouštěl ze mě své tmavě hnědé oči, ani když si konec kuřiva strčil mezi rty a přiložil k němu zapálenou sirku. „Těžký den?" zeptal se s ubaleným kopřivovníkem poskakujícím mezi jeho rty.

Převzala jsem si kopřivovník a popotáhla si. S výdechem plným kouře jsem přikývla. „Jo."

Jareth se nejdříve opřel zády o zeď hospody, pak pokrčil pravou nohu a chodidlem se také zapřel do zdi. Z jeho potemnělého pohledu, kterým si mě prohlížel od hlavy k patě se mi podlamovala kolena. Měla jsem v sobě tolik alkoholu smíchaného s opojným kopřivovníkem, že jsem nechala myšlenky na to, jak by asi chutnaly jeho rty, nekontrolovatelně proudit mojí představivostí.

„Znám i jiné způsoby, jak zapomenout na špatný den," prohodil s našpulenými rty.

Jen při té představě jsem se zajíkla.

Jareth se zasmál hlubokým tónem, který mi zauzloval žaludek. Vzápětí jsem ale před očima viděla muže a jeho dcerku, jejich mrtvoly spolu s celou vesnicí, jež se pobouřila proti Koruně. Znechuceně jsem se ošila na místě, jako kdyby mnou projela vlna mrazu.

Jareth se zarazil a s předstíranou bolesti v hlase řekl: „Většinou takovou reakci nedostávám, ale všechno je jednou poprvé, řekl bych."

„Není to tebou," ujistila jsem ho. Promnula jsem si oči a podala mu kopřivovník. Nasál kouř, který malý moment povaloval v ústech, než ho se zakloněnou hlavou vyfoukl. Svaly na krku se mu tím pohybem napnuly. Pak si odkašlal a zahleděl se mi do tváře.