Injustice || Larry ✔

9.

Ahoj, za týden začíná škola a jelikož jdu do prváku tak tu první týden nebudu... jedu na adapťák :D

Tak si užijte tenhle díl, protože další bude až za dva týdny, asi :)))

_LarryLS1_

Pak se ze zadních místmostí ozval divnej zvuk. Určitě lidskej a já se rychle rozeběhl tam odkud jsem ho slyšel.

"Ježiši. Louisi?" zamračil jsme se a doběhl až k němu.

"Co tady..." těžce se posadil na zem a díval se na mě. "děláš?"

Vypadal příšerně. Bože, kdo mu to udělal? Obličej s velkým fialovým monoklem, natrhlým rtem a plnej obličej nateklostí. Měl na sobě jen takové ty boxovací trenky, takže jsem úplně viděl jeho fialový hrudník, samé modrřiny a možná i pár zlomenných žeber.

Vypadal jako kdyby ho někdo převálcoval buldozer.

"Co se to stalo?" přiklekl jsem k němu a sundal mu boxovací rukavice. Ten idiot je zmoženej, tak že by mohl jet do nemocnice a ještě si tu v klidu boxuje do boxovacího pytle?

"Dostal jsem přes držku." uchecthl se a upravil si vlasy.

"Odkoho, sakra?" zamračil jsem se. Musel do nemocnice.

"Co se staráš?" zavrčel a pokusil se mě odstrčit, ale neměl vůbec sílu. Jak dlouho tohle má?

"Děláš si prdel, že jo?" nechápal jsem ho. "Máma se o tebe bojí. Kupodivu i já a ty ani nechceš pomoct? Hledal jsem tě všude. Ptal se Niall, nevěděl kde si. Ptal jsem se i Zayn, ale nikdo tě neviděl."

"Zayna?" na jeho tváři se nachvíli objevil bolestivý obličej, ale pak propukl ve smích. "Fakt vtipný, že mě neviděl." zakroutil hlavou. "Když za tenhle sexy ksicht může on." ukázal na svůj zmožený obličej a tak nějak i na zbytek těla.

Zadrhl se mi dech. Opravdu... mu tohle... udělal Zayn?

"Zayn?"

"Jo, Zayn. To já dostal do hlavy, ne ty. Idiote." odplivl si a nějak mu nešlo se nadechnout.

"Promiň, ale nějak to nemůžu pobrat." chtěl jsem mu pomoct se postavit a odvést ho do nemocnice, ale jeho ego je větší než jsem si myslel.

"Nešahej, sakra na mě!" zakřičel a odstrčil mě. Dokonce jsem si i kecnul na zadek.

"Kurva, co máš za problém?" My se bez nadávek neobejdeme? "Chci ti pomoct. Musíš do nemocnice."

"Nikam nemusím." zavrčel.

"Louisi, já ti chci pomoct!" zakřičel jsem z plných plic a jeho oči se na mě nachvíli zastavily. Vzpomněl jsem si jak na mě před nějakou dobou takhle křičel on a dost jsem se mu pak vyhíbal, ale já jsem na něj řval, protože jsem mu chtěl opravdu pomoct. Taky jsem si uvědomil, že jsem mu snad poprvé řekl jménem.

"Hah, vážně?" zakřenil se. "Dokážu se o sebe postarat sám."

Nasadil jsem výraz alá 'Are you fucking serious?'

"Co?" zamračil se.

"Fajn. Tak se postav a udělej pět kroků, když to zvládneš, tak tě tu nechám." pokrčil jsem rameny, opřel se o trám a založil ruce na prsou.

Louis po mě hodil výsměšný pohled, ale pak šel udělat to co jsem chtěl, ale hned co se postavil se úplně zamotal a kdybych ho nechytil, tak už by se válel na zemi.

"No jo!" zavrčel a odstrčil moje ruce. "Tak mi je vážně blbě!" odvrátil odemně pohled a celý se přetočil, abych se na něj nedíval.

Uviděl jsem, jak se celé jeho tělo třese a rukama si otírá obličej. On pláče?

"Louisi?" přešel jsem před něj a opravdu. Po tvářích mu tekly slané slzy a on se je snažil hned utřít, ale okamžitě je nahradily nové.

"Nekoukej na mě!" zakňučel a schoval tvář do ruk. "Táhni, doprdele!"

Povzdechl jsem si a sednul si naproti něj. "Proč brečíš?" Ne. Opravdu vážně mi nepřišlo divný, že brečí. Říká se. Kluci nebrečí, ale to je kravina. Každej brečí, ale někdo brečí vnitřně a skrývá to před světem.

Nikdy jsem nebrečel před lidma, taky brečím. Bolest má každý, ale ne každý se s ní dokáže vypořádat.

"Protože jsem totální lůzr!" zvednul hlavu a propaloval mě pohledem, ale už to nebyl přímo ten nenávistný pohled. Tohle bylo spíše jako 'Co tu ještě děláš?'

"Proč..." povzdechl jsem si. "Proč si to myslíš?"

"Stačí se na mě kouknout." zasmál se a znovu si otřel slzy. "Jsem troska, dostal jsem přes hubu, můj bratr mě nenávidí, všichni si ze mě dělají srandu a já na takový sračky vážně nemám. Je mi jedno co si ostatní lidi myslej, ale pomyšlení, že mě vlastní krev nesnáší je nejhorší."

Zadrhl jsem se. Opravdu si myslí, že ho nenávidím? Jako někdy jo, ale pořád je to můj mladší bráška. Budu ho mít rád. Vždycky.

"Nikdy jsem neřekl, že tě nenávidím." zamumlal jsem a snažil se to trochu vstřebat.

"Říkáš to pořád." 

"Jenže já to tak necítím. Jen prostě..." odmlčel jsem se. Jeho modré oči mě pozorovaly, věnoval mi všechnu svojí pozornost. "...někdy je těžký bejt tvým bráchou."

"Jo, protože jsem lůzr."

"Ne." řekl jsem snad hned. "Protože si nerozumíme. Nemáme nic společného. Vždycky jsme si nadávali a říkali si dost hnusný věci, ale vždycky jsi byl a budeš mj bráška. Nikdy jsme neměli šanci se lépe poznat, protože jsme se vzájemně odháněli."

"Uhm, v tom máš možná pravdu." pohledem zabloudil na zem a pokusil se trochu více nadechnout, bylo jasné, že mu to dělá dost velký problém.

"Musíš do nemocnice." rozhodl jsem.

"Ale co máma? Já jí nemůžu říct co dělám." řekl rovnou.

"Neřekneme jí to." pookrčil jsem rameny. Postavil jsem se a natáhl k němu ruku. "Řekneme, že tě nějakej cvok přepadl na ulici."

"Proč by si to říkal?" zamračil se na mojí ruku. "Proč by si kvůli mě lhal?"

"Lžu pořád. Problém mi to nedělá." usmál jsem se. "Ale nechci mámě přidávat starosti a je to tvoje věc. Já taky dělám spousty věcí, které by se jí nelíbili a ty zase děláš nějakej divnej box."

"Je to kick box." opravil mě, ale na tváři se mu vytvořil úsměv.

Zatřásl jsem před ním rukou. "Dělej. Pomůžu ti."

Louis přijal mojí ruku, bylo to něco jako dočasný smír. Zapřel jsem si ho a pomohl mu odtud pryč, ještě mě poslal pro tašku s věcma a převlékl se.

Blbeček jeden. Musel jsem ho dostat do nemocnice, měl tam jít hned potom co ho Zayn zmlátil.

Pomoc.