Injustice || Larry ✔

40.

Nedokázal jsem myslet na nic jiného než na to, jak moc jsem všechno podělal. Nemohl jsem se přestat sžírat špatným svědomím, když jsem pomyslel na Louise. Bylo mi jasné, že teď brečí doma a bude mě do konce života ignorovat, ale já jsem to chtěl zkusit ještě spravit. Chtěl jsem mu říct, že ho miluju a že on byl to nejlepší, co se mi v životě stalo.

Proto jsem zrychlil krok a skoro běžel domů, abych s ním mluvil, avšak když jsem vešel do domu, tak tam nikde nebyl. Sedl jsem si na jeho postel, kde jsme ještě před několika hodinama měli ten nejdokonalejší sex na světě, na který jsem nikdy nechtěl zapomenout. Lehl jsem si a s vědomím, že se za pár hodin objeví, usnul.

"Harry!" vzbudil mě výkřik a já okamžitě vystřelil do sedu. Předemnou stála máma, která se na mě netvářila moc nadšeně a mě okamžitě došlo, že to ví. "Kde je Louis?" řekla už tišším hlasem, ale neušlo mi, jak zesmutněla.

"On tu ještě není?" zeptal jsem se s pohledem na hodiny, kde bylo půl deváté večer.

"Ne, ale to je jedno. Přijď okamžitě do obýváku." přikázala a zmizela pryč. Chvíli jsem jen nečinně seděl a snažil se vstřebat informaci, že tu Louis není a taky se snažil uklidnit před rozhovorem s rodiči, který určitě nedopadne dobře. A tak jsem zachvíli stál se slzama na krajíčku v obýváku a na gauči seděli rodiče, kteří se se smutnými pohledy drželi za ruce.

"S-stalo se něco?" zeptal jsem se v domnění, že se bude řešit cokoliv jiného, krom mně a Louise. Všechno bylo hrozný. Proč jsme zrovna my dva museli být bratři? Proč jsme se do sebe vůbec museli zamilovat? Jediné slovo to mohlo popsat; Nespravedlnost.

"Harry, víš..." začal táta a já se radši posadil, protože když mluvil otec, tak to nikdy nedopadlo dobře. "Dneska nám přišel dopis. Přečetli jsme si ho, ale moc jsme mu nerozumněli a potom jsme tam našli tuhle fotku." táta položil fotku mě a Louise v šatně LowJay, kterou vyfotil Zayn. "A pak tuhle." položil ještě jednu, kde jsme se líbali u nás v pokoji. Někdo to musel vyfotit skrz okno.

"Ty a Louis... mezi váma něco bylo?" zeptala se šeptem máma a já tiše přikývl. Viděl jsem její slzy, které se snažila zastavit. "Říkala jsem ti to." otočila se na tátu a já nechápavě svraštil obočí. "Říkala jsem ti, že jsem je tehdy slyšela o tom mluvit." vrátila pozornost zpět mě. "Vy jste do sebe zamilovaní, je to tak?" znovu jsem oněměle přikývl.

"Proč jste nám to neřekli dřív?" táta nechápavě kroutil hlavou a já na ně zíral s otevřenou pusou.

"Jak to myslíš?" zavrčel jsem. "Proč bychom vám to asi měli říkat? Hrozně moc jsme se báli vaší reakce... Vždyť přece... jsme bratři. Nevím proč na mě nekřičíte, nebo něco takovýho a místo toho... Vlastně já ani pořádně nechápu, co se děje. Jak to myslíš, že si to říkala? Ty jsi o tom už věděla?"

"Uh, ano. Tehdy, když jsem jela nakoupit jsem se vrátila dřív a slyšela jsem vás. Slyšela jsem, jak si Louisovi ublížil a omlouval ses mu a on ti, pak přiznal své city." Vysvětlila máma a já jen dokázal nasucho otevírat a zavírat ústa. "Harry, myslím, že jsme vám to měli říct dřív."

"CO?!" vykřikl jsem a prudce se postavil, až jsem shodil křeslo na kterém doteď seděl. Už jsem tohle nemohl poslouchat. Nic jsem nechápal a byl jsem čím dál tím víc zmatenější a jediné co jsem právě teď chtěl, bylo najít Louise a omluvit se mu, zase.

"Ty a Louis, vy nejste bratři." 

"Co že?!" v té chvíli jako by do sebe všechno zapadlo, všechny díly skládačky se daly dohromady a já jen dokázal klesnout na zem a křečovitě si tahat za vlasy.

"Louis je adoptovaný." upřesnila máma a já na ní přes slzy neviděl. "Znali jste se už od malička a prakticky jste spolu vyrůstali a proto si ho pamatuješ i z dětství, ale Louis nikdy nebyl náš biologický syn. Jeho matka se jmenovala Jay Tomlinson a byla to moje nejlepší kamarádka. Všechno tohle se stalo najednou. Jay jela nakoupit vánoční dárky s ještě Louisovou mladší sestrou a my hlídali Louise. Nějaký kretén, ale naboural do jejich auta a rozlomil ho na půl. Všichni byli na místě mrtví, jak řidič, který to způsobil, tak Jay a Louisova sestra. Úřady chtěly Louise odvést, ale vy dva jste tehdy byli nerozdělitelný, a protože jsme chtěli další dítě a nechtěli jsme, aby Louis skončil ve špatné rodině, už jen kvůli tomu, že prakticky už patřil do naší rodiny, tak jsme si ho adoptovali a vychovali vás jako bratry."

"Jak?" zašeptal jsem a díval se do jejích očí. "Jak jste nám tohle mohli kurva zatajovat? A ještě, když jste věděli, jak to mezi náma je? Louis je právě někde v prdeli a je zničený, protože o nás dvou ví všichni v okolí. Měli jste nám to říct dřív. Všechno jste podělali."

"Harry-"

"Ne, mami!" přerušil jsem mámu, když chtěla něco namítnout. "Měli jste nám to už dávno říct a vůbec bysme se nedostali do takovéhle situace. Omlouvám se, ale tohle nejde jen tak přejít." povzdechl jsem si a postavil se na nohy. Nemohl jsem uvěřit, že Louis není můj bratr, i když to pak všechno dávalo větší smysl. Ústřižky z dětství, kde byl Louis s úplně cizí paní a chodili k nám na návštěvu, nebo Louis, který se za mnou vkrádal do pokoje, oknem. To byla ještě doba, kdy jsme se kamarádili a měli se rádi. "Teď mě omluvte, ale musím najít Louise." s těmi slovy jsem vyběhl z domu, kde jsem se zastavil, protože jsem vůbec nevěděl, kam jít. 

Pak se mi vybavily slova, které mi přesně řekly, kde Louise najdu a v té chvíli jsem zalitoval, že jsem ho nešel hledat dřív. Teď jsem přesně věděl, kde je. Tam, kde z nepřátelství vznikla pomoc, kde se zrodilo první přátelství, které nám dodalo důvěru mezi sebou a následně lásku a taky tam, kde to mělo všechno skončit. LowJay.

"Pokud to má někde skončit, tak by to mělo být tady."

"Prostě to ukončíme, tam kde to všechno začalo, tam kde se tohle zrodilo."

Doufám, že se vám to pořád líbí a chci vám hrozně poděkovat za krásné komentáře, které poslednou dobou dáváte! Mnohem lépe se potom chce psát, a i když jsem tohle měla už napsaný, tak mluvím o tom, že mi dáváte chuť psát další příběhy a prostě v tom pokračujte :3

_LarryLS1_