Injustice || Larry ✔

27.

Ztrácím můzu... Co mám sakra psát?!

opravdu tahle část je psaná od ruky, protože vůbec nevím co sem napsat :D potřebuju ještě několik kapitol a pak se vrhnem na zápletku, ale bože... neděste se, když to bude pěknej shit :D

No nic, hezké počtení :DxD

_LarryLS1_

S divným pocitem v žaludku jsem kráčel dlouhou chodbou na poslední hodinu, Geografie. Měl jsem pocit, jako kdyby na mě všichni zírali a věděli co se stalo mezi mnou a Harrym. Srdce mi jelo na plné obrátky a já se bál, že se zachvíli zastavý. Pokaždé co jsem se já zastavil, viděl jsem ty pohrdavé pohledy, to jak si každý mezi sebou šeptal a přitom házel pohledy na mě.

Zastavil jsem se v půli kroku a můj dech se zbláznil. Cítil jsem slzy v očích, které jsem už opravdu dlouho neměl, ne tímhle způsobem. Většinu času jsem brečel kvůli fyzické bolesti, ale tentokrát to byla bolest, která začínala v srdci a rozšiřovala se do celého těla. Byl to ten nejhorší pocit na světě.

Zavřel jsem oči, abych tu scénu před sebou neviděl a rychlím krokem prošel do třídy, která byla jen kousek od nich. S tichým fuňěním jsem zasedl do poslední lavice a potlačil všechny slzy, které se v té chvíli chtěly dostat ven. Nemohl jsem brečet před třídou, nemohl jsem brečet ve škole a už vůbec jsem nemohl brečet kvůli tomu kokotovi. Už nikdy.

Nikdy jsem ho neměl pustit ke slovu, k mému tělu a už vůbec né srdci. Jenže většinou se člověk vždy zamiluje do té nejhorší možné osoby a já jsem pohrdal člověkem, který se dostal do toho mého. Pohrdal jsem svým vlastním bratrem.

Už jsem chápal co pro něj znamenám. Začínal jsem pomalu, ale jistě věřit Zaynovi a jeho slovům. Neměl jsem jedinou možnost, vzhledem k okolnostem. Možná to bylo jinak, jen něco nevinného, nebo jsem si to jen představil, ale stále jsem měl před sebou ten pohled. Harry natisklej na stěně a nějakej kluk před ním a oba si strkaly jazky snad až do žaludku. Mě se ten žaludek zvedl jen, když jsem nad tím přemýšlel.

Tiše jsem zakňučel, vytáhl sluchátka a do uší si pustil tu nejhlasitější možnou hudbu. Tak moc jsem se chtěl zbavit té bolesti, které se proháněla v mém hrudníku. Jako kdyby někdo svíral moje srdce holou pěstí a pomalu, ale jistě ho začal vytahovat ven. Vždy jsem věděl, že nejsem ten typ člověka co si dokáže nezávazně užívat a že se dokážu zamilovat do člověka, i když ho vůbec neznám a jen jsem se s ním pod náporem alkoholu vyspal. To se mi stalo hned s mým prvním přítelem.

Věděl jsem, že dlouho nevydržím. Harry nebyl moc odtažitý a jednou se to prostě stát mohlo, ale já nechtěl milovat vlastního bratra. Momentálně jsem ho chtěl tak moc nenávidět, jelikož trhal moje srdce ze svého místa v mé hrudi

Setřel jsem pár slz, které opustily koutky mých očí a ignoroval příchod učitele, protože mi momentálně bylo všechno u prdele. U prdele, kterou Harry včera tak ,,láskyplně,, využil.

"Louisi!" vytrhl mě někdo z přemýšlení a já okamžitě zvedl hlavu. Sundal jsem si sluchátko a s nezájmem se podíval na učitele na kterého mě upozornila spolužačka předemnou.

"Pane Tomlinsone, opravdu nevím co máte za problém, ale v hodině se neposlouchá hudba. V hodině máte dávat pozor a snažit se dostat do dalšího stupně!" vřískal ten starej plesnivej děděk, div mu z úst nelítaly sliny. Lituju ty lidi vepředu. "Takže okamžitě mi přineste ten telefon a sluchátka a padejte k tabuli."

"Naser si." odfrkl jsem. Neměl jsem náladu na nikoho a hlavně ne na nějaký scény tohohle dědy. Celá třída se rozesmála a já opravdu nechápal čemu se smějí, Nepřišlo mi vtipné, že si právě zadělávám jeden z největších průserů ve svém životě.

"Co jste to řekl?!" zakřičel a přišel blíž.

S nezájmem jsem se ušklíbl a sundal si i druhé sluchátko. Všichni s napětím sledovali moje ústa a čekali co za další urážku vypustím. "Slyšel jsi."

"Tak vy mi budete ještě tykat?" zamračil se. Nechápal jsem co má za problém, ať prostě učí a nesere se do mého podělaného života. Nikoho nezajímá, že je sexuálně frustrovaný a žákyně ho odmítají.

"Já myslel, že vám všechny žáci můžou tykat." založil jsem si ruce na hrudi a propaloval ho stejným nenávistným pohledem. "Promiňte, asi jsem se spletl. Nejspíš to maj dovolený jen žačky."

"Co si to dovolujete?!" znovu zvýšil hlas a přistoupil zase o něco blíž. Viděl jsem, jak všichni zadržují smích a měl jsem chuť je poslet do nejbližších končin, ale právě jsem si ničil život dostatečně.

"Ale mám otázku." ušklíbl jsem se a posadil se na lavici. "Kdybych chtěl mít lepší prospěch, stačilo by vám, kdybych roztáhnul nohy? Nebo jste jen na holky?" V té chvíli jsem viděl, jak mu vyběhla nechutná žíla na krku a vedla až na jeho hlavu. Celá třída měla neskutečný výbuch smíchu, ale mě stále na tom nepřišlo nic vtipného. Všichni věděli, že tenhle nechutnej dědek dává žákyním lepší prospěch, když ony roztáhnou nohy. Já jsem byl jedinej kdo měl odvahu to říct nahlas.

"Ty malej, rozmazlenej spratku! Co si dovoluješ mě takto osočovat?" jeho ruce se zaťaly v pěst a já jen čekal kdy udeří. Věděl jsem, že mi vrazí a neměl jsem s tím problém, když on potopí mě, tak já ho vezmu sebou.

"Neosučuju vás. Tohle jsou fakta o kterých každý ví a já je jen říkám nahlas." pokrčil jsem rameny a to už jsem cítil ostrou bolest ve tváři. Přepadl jsem přes lavici a cítil další bolest, která vystřelila od temene hlavy až k páteři. Nepříjemně tepala a já viděl jen tmu. Slyšel jsem hlasy, křik, nadávky a to bylo asi tak všechno.