Injustice || Larry ✔

5.

Jsem ráda za jakkou koliv vaší podporu, miluju vás :****

Tady je Louisův pohled, toje ale ďáblík? :D

_LarryLS1_

Louis:

"Měj se hezky andílku." řekla mi máma než jsem vystoupil z auta. Vážně? Andílku? Co jsem komu jako udělal?

Jedinej Harry tušil, že nejsem žádnej andílek, ale ani on to nevěděl jistě. Nikdy jsem nebyl andílek, ale před amkou se přetvařovat, aby ten špatnej byl a bude Harry. K nezaplacení.

Šel jsem za Harrym jako ocásek, když jsme narazili na nějakýho kluka, Myslím, že to byl ten Zayn. Něco si říkali. Ignoroval jsem je a jen se rozhlížel po škole.

Zachvíli jsme byli v ředitelně a já se zkoušel snažit vypadat jako neviňátko. Je to úplně best, když víte, že vás všichni berou jako toho, který by neublížil ani mouše a přitom to nebyla pravda.

Pak bylo snažší se vymotat z problémů, protože se za mě všichni přemluvili. Opustili jsme ředitelnu a já chtěl jít za Harrym, ale on se naštval, něco na mě zařval a zmizel. Chvíli jsem ho pozoroval, když se začal bavit s nějakou kozatou nánou.

Fuj, holky. Zajímalo by mě proč vůbec na světě existuje to 'něžné' pohlaví, když byl Adam sám, tak mu měli sebrat žebro a udělat Adama two a ne Evu.

Zahlédl jsem obyčejného blonďáčka, vypadal vážně nevinně a s nikým nebyl, dobrej kamarád pro začátek.

Sklonil jsem hlavu a dělal, že si prohlížím rozvrh, když jsem do něj 'omylem' vrazil a jemu se rozsypali knížky po zemi.

"Ježiši moc se omlouvám!" vyhrkl jsem rychle. "Nedával jsem pozor." věnoval jsem mu úsměv a začal pomáhat sbírat knihy.

"V pohodě." taky se usmál. Podal jsem mu knihy a on si je trochu urovnal na ruce. "Ty jsi ten nobej, uhm, Louis nebo Harry?"

"Louis." jakto, že všichni ví o tom, že tu jsme nový?

"Tak těšímě Louisi, ale já pospíchám." vydal se na druhou stranu.

"Hej počkej, kde jsou skřínky?!" zavolal jsem na něj.

"Támhle zarohem." pokýval kousek odemně a já poděkoval. Pak zmizel.

Otřásl jsem se odporem. Být ten hodný, ale zase není rozkvetlá louka. Šel jsem tím směrem a zachvíli našel svojí skřínku s číslem '666'. Náhoda? Nemyslím si.

"Lituju tě." ozval se za mnou hlas a já se otočil. Rychlá ruka se najednou objevila těsně u mého obličeje a já rychle uhnul, že se dotyčný praštil do skřínky.

"Co chceš?" zavrčel jsem na toho co teď stál předemnou.

"Pěkný reflexy." usmál se a promnul si ruku.

"Jasně. Mlať někoho kdo to nečeká!" zavrčel jsem a zavřel skřínku.

"Sorry." zasmál se.

"Sorry?" chtěl jsem bejt milej, ale když mě někdo chce hned mlátit, tak to fakt ne. Nenechám se mlátit, nikdy jsem se nenechal mlátit. Většinou jsem domu přišel s monoklem nebo natrhlým rtem, ale to nebylo, protože by mě ve škole šikanovali.

Jenže bylo to to nejlepší vysvětlení jaké jsem mohl mámě dávat, když jsem přišel zmlácenej až do bezvědomý. Samozřejmě si mě za to Harry dobíral, ale stačila by jedna rána a ležel by.

"Seru ti na nějaký, SORRY!" zahřměl jsem. Trochu předemnou ustoupil a já se uchechtl. Je krásnej pocit, když se vás lidi bojej. "No, tak proč mě lituješ?"

"Ta skřínka." pokývl.

"Co s ní?" povzdechl jsem si a začal od něj odcházet. Hned mě dohnal.

"Skřínka šestsetšedesátšest. Nikdy nikomu nepřinesla štěstí. Její první majitel spáchal sebevraždu, druhej zmizel a třetí skončil na psychárně." odpověděl mi. "Pak jí nikdo neměl, protože jí nechtěl."

"Je mi to jedno." zavrčel jsem. Ten kluk pořád otravoval. To nemá vlastní kámoše?

"Okey, tak si pak nestěžuj." zasmál se. Pak mě zastavil. "Jsem Niall Horan."

"Mě tvoje jméno nezajímá." věděl jsem, že on chce znát moje jméno a chce se 'kamarádit' jenže ať mi třeba leze do prdele, ale s ním se opravdu kamarádit nebudu. Prošel jsem kolem něj, ale vlastně jsem ani nevěděl, kde najdu Historii.

"Notááák." zasmál se a hned byl vedle mě.

"Můžeš toho nechat?" zavrčel jsem. "Sakra jsem tu jen první den. Chci se v pohodě dostat na svojí první hodinu Historie, prolézt dnešní den a potom se někam-" zasekl jsem se. Tohle jsem mu říct nemohl. Stačilo, že věděl, že nejsem moc 'andílek'.

Štěstí, že ho nezajímalo co chci dělat po škole.  "Ty máš Historii? Wauu, tak to pojď. Já jí mám taky." 

A už mě táhnul neznámo kam. Nechal jsem se, ale Horan už mě sral, ale s vým neodbytným způsobem se mi líbil.

"Jsem Louis." řekl jsem za ním. Jen se na mě usmál a zachvíli jsme bvyli ve třídě a já seděl vedle něj. Ani nevím jak to, ale vlezdoprdelka se stal mým prvním kámošem.