My First and Only Love (A. I.-Cz)

3. kapitola

Pohled Ashtona

„Ashtone?" zašeptala nevěřícně, když jsem vešel dovnitř a zavřel za sebou dveře.

„Ario," odpověděl jsem jí stejně.

„Co tady děláš?" zeptala se zmateně. Jak se na to může ptát? Copak jí nedochází, že jsem si s ním chtěl o samotě promluvit, abych zjistil, co tady dělá a proč tu vlastně je?

„To bych se spíš měl ptát já tebe ne? Sakra Ario, proč tu do prdele si? Ví o tom vůbec tvoje máma? Proč se tu takhle ponižuješ a zaprodáváš se cizím lidem?" ječel jsem na ní naštvaně. Vím, že to asi není nejlepší řešení, ale nemohl jsem zahnat svůj vztek.

„Já neměla na výběr, neměly jsme peníze," odpověděla se slzami v očích.

„Vždycky je na výběr, proč ti to tvoje máma dovoluje? Ví o tom?" zeptal jsem se už tišším hlasem, sednul si vedle ní a vzal si jí do náruče. Bolelo mě z pohledu na ní srdce.

„Mamka před rokem umřela. Bylo mi šestnáct a Amandě tři, takže nás chtěli dát sociálce, ale já nemohla dopustit, aby nás tam daly, protože by mi Amandu vzali, proto jsem si koupila nejbližší letenku z Austinu do Sydney a letěla sem, nikdo mě nechtěl zaměstnat a tak jsem skončila tady. Je to jediná možnost, jak můžu mě a Amandu uživit," brečela a tiskla se ke mně blíž. Moje srdce se kvůli tomu tříštilo na kusy. Moje milovaná Aria musela pracovat tady v tom klubu, aby mohla uživit sebe a Amandu a já se mezi tím topil v bohatství. Kurva! Co to mám za život, když Aria trpí?

„Je mi to líto zlato, nevěděl jsem to," šeptal jsem jí do ucha.

„Nikdo o mojí mamce od její smrti nemluvil. Amanda si na ní už skoro nepamatuje. Myslí si, že jsem její matka já, protože se o ni starám. Snažila jsem se jí o naší mamce říkat, ale ona mi to nikdy nevěřila a vždycky se rozbrečela, takže už to s ní neřeším. Ale tak moc se mi po ní stýská, už to dál nezvládám. Nenávidím to tady, nenávidím ty lidi, co sem chodí," hroutila se mi do náruče.

„Zlato, už se to nikdy nestane," snažil jsem se jí uklidnit, ale měl jsem sám co dělat, abych se nezvednul a nešel rozbít hubu těm, kteří jí takhle ublížili.

„Prosím, až odsud budeš odcházet, tak si na mě nesmíš stěžovat, on by mě vzal do skleněné místnosti," začala pro změnu zase vyšilovat ona. Co to je sakra skleněná místnost a kdo je ten „on"?

„Kdo je „on" a co to je skleněná místnost?" zeptal jsem se zvědavě. Zvednul jsem se i s ní v náručí a přemístil nás do postele. Sice se mi tu nechtělo moc ležet, protože jsem si ani nechtěl představit, co tu kdo dělal před námi.

„Můj šéf, vzal by mě do skleněné místnosti a potrestal by mě před zraky všech, protože je tam jenom sklo a každý se může dívat. Mlátí nás tam bičem, páskem, nebo čímkoliv, co má po ruce, dokud si není jistý, že jsme si to dobře zapamatovaly a pak si s námi nespokojený zákazník může dělat, co chce," začala hysterčit a škubat sebou v mém náručí. „Nesmíš si stěžovat," brečela.

„Zlato, už ti nikdy neublíží, nikdo už ti nic neudělá. To ti slibuju, v kolik můžeš odejít?" zeptal jsem se jí, zatímco jsem držel její zmítající tělo.

„Poslední aukce na holku proběhne v půlnoci a pak tu můžeš být jenom do čtyř. To je konec, ale když nebudu mít už žádného zákazníka, tak můžu odejít dřív," odpověděla mi, když se přestala cukat a tiskla se pevně k mému tělu. Hledala u mě oporu.

„Dobře, takže až budeme moct odejít, tak se sebereme a odejdeme pryč. Vezmu tě k tobě domů, tam sbalíme všechny tvoje a Amandiny věci a společně pojedeme ke mně. Už tě nikdy nenechám se sem vrátit," rozhodnul jsem.

„To nejde, potřebuju peníze, abych jí uživila, aby se měla dobře," začala opět panikařit.

„Nemusíš, o všechno se postarám. Nebudeš se muset o peníze starat, jednou jsem ti slíbil, že se o tebe vždycky postarám a taky to hodlám dodržet. Jestli chceš, můžeš si dokončit střední nebo klidně můžeš být doma a starat se o svou sestru. Je mi to jedno, ale sem už se nikdy nevrátíš a budeš bydlet se mnou, je ti všechno jasné?" zeptal jsem se jí.

„Přece se ti nemůžu takhle plést do života, máš určitě nějakou přítelkyni, kterou miluješ a my tam budeme jenom překážet," kývala hlavou v záporu.

„Mám jenom tebe, vždycky jsem měl. Jsi jediná holka, kterou jsem kdy miloval, a kterou milovat budu, takže aby bylo jasno, tak zůstáváte obě u mě," řekl jsem a políbil jí do vlasů.

„Je mi to tak líto, nikdy si mě tu neměl najít, tak hrozně moc mě mrzí, že si mě tu viděl a zjistil, jak se živím už skoro rok," vzlykala mi do hrudi. Nenáviděl jsem to, že tu musela být rok. Sakra! Musela tu dělat, Bůh ví co, Bůh ví pro koho, aby si vydělala nějaké peníze pro sebe a svou sestru. Nenáviděl jsem to. Měl jsem tu pro ni být. Chránit ji před tímhle místem a před těmi lidmi. „Musíš si o mně myslet, že jsem nějaká děvka, špinavá, ani bych se nedivila, kdybys se mnou nechtěl dále už nic mít," pokračovala mezi vzlyky.

„Tak to vůbec není, jsem naštvaný, že jsem tomu nemohl zabránit. Že si tu musela být takovou dobu a já o tom nevěděl. Tvoje číslo bylo zrušené a já tě nemohl nikde najít."

„Odpojili mě, protože jsem neměla peníze na placení telefonu. Teď mám nové číslo, ale sotva mám na jeho splacení," přiznala potichu.

„Od teď už si s penězi nebudeš muset dělat žádné starosti," řekl jsem jí do ucha a pak jí políbil do vlasů.

„Co si tu vlastně dělal?" zeptala se, když bylo chvíli ticho. Leželo se mi tu špatně, ale měl jsem víc jak pět hodin do půlnoci, takže jsem se musel nějak zabavit.

„Otevřel jsem tu novou firmu, jsem tu teprve týden, ale Jack a Charlie chtěli jít zapít první týden, mně se nechtělo, ale nakonec jsem šel s tím, že půjdu jenom na jedno pivo. Měli jsme jít někam do baru nebo hospody, ale skončili jsme tady a já jsem za to rád, protože díky tomu tě mám zase u sebe a vím, že budeš ty i Amanda v bezpečí u mě doma," odpověděl jsem. „Řekni mi, jak jste se měly, když jste odjely s mamkou a Amandou pryč," usmál jsem se na ní.

Vyprávěla mi, jak se jí po mně stýskalo a jak chodila do školy, jak si tam s nikým moc nerozuměla, protože byla hodně uzavřená a nehledala si moc kamarádů, protože tam nechtěla zůstávat. O rok později její mamce zjistili, že má rakovinu a ona i přes to bojovala, ale dva týdny před jejími narozeninami umřela, takže v šestnácti sebrala Amandu a odjela sem. Vyprávěla mi o Kolovi a Kate, jak jí pomáhají, a že jsou to jediný kamarádi tady, kteří jí mají rádi. Když mi vyprávěla o Kolovi, tak jsem se celý žárlivostí napnul, ale když mi řekla, že má snoubenku, kterou miluje, a čekají spolu dítě, tak jsem se zase uvolnil. Svěřila se mi, že tu jsou i patnáctileté holky, takže tu nebyla nejmladší. Když jsem si představil patnáctiletou holku, která tu pracovala, tak se mi dělalo špatně. Vidět tu Ariu mi taky moc nepomáhalo, protože jsem si představil, jak tu už od šestnácti musela bejt.

„Teď mi ty vyprávěj o tom, jak to vypadalo, když jsme odjeli s mamkou a Amandou pryč," zaprosila, když skončila. Dal jsem se do vyprávění. Řekl jsem jí, jak jsem tvrdě pracoval, jak jsem se seznámil s Lukem, Calem a Mikeym. Že jsem bojoval o otevření další prosperující firmy v Sydney, a že se mi to po třech letech konečně povedlo. Jak nenávidím Jacka, Charlieho a Jennu, že mi byli nesympatický už od pohledu, a že teď se to jenom zvýšilo, ale že je nemůžu vyhodit kvůli mému otci. Když jsem jí vyprávěl o tom, co dělám ve firmě, tak jsem cítil, jak v klidu začala oddychovat. Podíval jsem se na ní a zjistil, že spí. Nakonec jsem se rozhodnul, že už si na chvíli taky zdřímnu, protože jsem po dnešku unavený. Uvelebil jsem si Arii na své hrudi a po chvíli konečně spokojeně usnul.

Tak tady máte další kapitolu, moc prosím o vote, ať vím, zda se líbí a mám pokračovat nebo ne, Andy :o)