My First and Only Love (A. I.-Cz)

8. kapitola

Pohled Ashe

Odcházel jsem z pokoje a zamířil rovnou do kuchyně připravit snídani. Pořád mi v hlavě vrtala Aria. Nebyla taková, jaká byla dřív. Zdá se mi, že se pořád musí hlídat, co smí říct a co ne. Chci, aby se v mojí přítomnosti uvolnila, ale nevím, jak toho docílit. Pořád se mi zdá odtažitá a nebaví se se mnou normálně. Nevím, čeho se bojí, nebo čím jsem to zapříčinil, ale chci, aby byla konečně v pohodě. Chci, aby se se mnou bavila jako dřív a nebála se mi cokoliv říct. Nevím, jestli si myslí, že bych jí mohl něco udělat, ale chci jí dokázat, že se jí nic nestane. Možná za to můžou následky, které jí zapříčinila ta práce v baru nebo co to vlastně bylo. Chci jí dokázat, že tady už se nemusí bát. Nikdo jí tu neublíží, ani jedné z nich. Chci, aby to věděla.

Připravoval jsem tousty s marmeládou, nutelou, k tomu jsem ještě udělal palačinky a připravil na stůl křupky. Z lednice jsem vyndal džus, udělal kakao, čaj a kafe. Nevěděl jsem, co si holky dají a chtěl jsem jim přichystat krásnou snídani. Ale pro jejich dobro by si na to neměli zvykat. Já nejsem schopnej připravit snídani ani sám pro sebe, takže tohle je výjimečná situace. Jsem prostě moc líný na dělání snídaně. Nikdo s tím bohužel nic neudělá a mě to takhle i vyhovuje.

Všechno jsem položil na stůl a chtěl se jít podívat, jak jsou na tom holky, když jsem uslyšel lehký dupot na schodech, to zřejmě nebude Aria, ale Amanda.

Do dveří v kuchyni vešla malá rozcuchaná holčička a zmateně se na mě dívala.

„Dobrý den," zašeptala stydlivě a dívala se do země, ale občas se její pohled zvedl a její očividný zájem mou osobou byl snadno rozpoznatelný.

„Ahoj zlatíčko, jak si se vyspinkala?" zeptal jsem se jí s úsměvem. Nechci jí vyděsit a nevím, jak se jí představit.

„Dobře, kdo jste? Kde to jsem? Kde je mamka?" opatrně a trochu s ostražitostí se na mě dívala.

„Nemusíš se mě bát, jsem Ash, dřív, než si se narodila, tak jsem byl s tvojí maminkou, pak jste se musely odstěhovat a já vás našel až teď. Tohle je teď náš nový dům, tady budeme teď všichni tři spolu bydlet. A maminka si nahoře vybaluje svoje věci, ty si po snídani půjdeš najít pokojíček a taky si budeš vybalovat věci, aby ses tady pořádně zabydlela," usmál jsem se na ní.

„Aha, a mátě maminku rád?"

„Mám jí rád," usmál jsem se a nevěděl, kam tím míří.

„Mátě jí hodně rád?" zeptala se znovu a já začal být trochu nervózní. Potily se mi ruce a nevěděl jsem, co mám dělat. Proč jsem vlastně tak nervózní? Ptá se mě jenom na to, co cítím k Arii.

„Mám jí hodně rád."

„V tom případě ty jsi můj tatínek, že jo?" zeptala se s malým úsměvem. Sakra! A co teď? Z toho se jen tak nevykroutím.

„Jak si na to přišla?" vypadlo ze mě zmateně, když jsem konečně dokázal opět v klidu mluvit.

„Paní učitelka ve školce nám říkala, že když se mají dva lidi opravdu rádi, tak jim čáp přinese miminko jako důkaz jejich lásky. Takže když máš mojí maminku rád a měl si jí rád, tak vám čáp přinesl mě. Bez tebe by mě čáp nepřinesl," usmála se na mě a skočila mi kolem krku.

„Oh," vyšlo ze mě jen a objal jí. Byl jsem z toho zmatený. Když mi došlo, co si vlastně myslí, chtěl jsem jí hned říct, že nejsem její tatínek, ale jakmile jsem spatřil její šťastný obličejík, nemohl jsem jí to říct. Nechtěl jsem jí vidět tak smutnou. „Mně se po tobě tak stýskalo, pořád jsem se maminky na tebe ptala a ona mi vždy odpověděla, že si pryč a rozbrečela se," žalovala na Arii. Vím, že se jí po tátovi stýská, měli spolu úžasný vztah a já ho měl taky rád, všem nám hrozně chybí.

„To bylo kvůli tomu, že se mamince stýskalo, protože já musel tady stavit dům a nemohl jsem jet za vámi," vymýšlel jsem si.

„Ale teď už budeme jenom spolu, že jo?" zeptala se váhavě. Zřejmě se bála odpovědi. „Mami, budeme tady už navždycky bydlet my tři spolu? Jenom ty, já a tatínek?" podívala se na Ariu, která přišla do kuchyně. Nevšiml jsem si jí, ale ona ano, takže jí hned využila a zeptala se jí. Podíval jsem se na ní a čekal, co ona řekne, ale ona se dívala na mě a nechala to na mě. Chvíli jsem přemýšlel, co bych jí měl odpovědět, protože jsem opravdu nevěděl, co bych měl říct. Proč to nechala na mě?

„Nebudeme tu celou dobu bydlet jenom mi tři společně, protože určitě nám čáp přinese bratříčka nebo sestřičku a pak nás tu bude víc, ne jenom my tři. Potom si za několik let najdeš někoho, koho budeš milovat stejně jako já tvojí maminku, budete spolu bydlet a čáp vám přinese miminko a vy budete bydlet spolu stejně jako my teď," díval jsem se na ní s úsměvem. Doufal jsem, že to takhle bude vypadat. Nevím, jestli mě Aria pořád miluje a věří mi, ale musím jí ukázat, že to myslím vážně a nedělám to kvůli lítosti nebo co by si mohla všechno myslet.

„Vážně? Já budu mít sestřičku nebo bratříčka?" zeptala se s jiskřičkami v očích.

„Když budeš hodná a nebudeš nás s maminkou zlobit, tak ano," usmál jsem se na ní.

„Budu hodná," vykřikla nadšeně.

„Tak se hezky najez, potom půjdeme do města nakoupit, cokoliv budeš chtít," usmál jsem se na ní a díval se na její nadšení a jiskřičky, které jí začaly svítit z očí. Kdybych ale věděl, co všechno se v hračkářství stane, nikdy bych to nenavrhnul.

Pokračování je tady, snad se bude líbit a moc prosím o vote, sdílení a komentáře, Andy 💕