Popravou to začalo.

1. Kapitola

Byl večer a ona znovu stála pod oprátkou a na krku jí škrábal ten tlustý žlutý provaz, který zbavil života nejednoho piráta či jinak 'provinilého' člověka.

Dav pod ní na ni řval ty největší urážky. Ona se jen ušklíbala, ale v hlavě si snažila srovnat plán na útěk. Všechny byly nereálné a šílené. Hlavně zkus neumřít, až budeš padat, to je hlavní, říkala si pobaveně, ale v hloubi duše panikařila, to si však odmítala připustit.

Nikdo z nich - lidí, kteří se opovažovali na ni teď křičet - nikdy nevytáhl paty z téhle díry, nic nedokázali. Říkali tomu zločiny, ona to nazývala uměním - a to to také bylo.

Mohli si myslet, že plout po moři a drancovat je jednoduché, že to dokáže každý, kdo nemá slitování, ale vyžaduje velkou dávku talentu, kterým tahle osůbka s oprátkou na krku oplývala.

Ze svitku nažloutlého pergamenu četl nějaký výše postavený patolízal její provinění.

Mezi ně patřily drobnosti jako krádež, urážka jeho veličenstva. Dále věci jako pirátství a vražda - čistě ze sebeobrany samozřejmě.

Proč si všichni myslí, že pirátství je něco špatného? To oni nikdy nepochopí, smiř se s tím, připomněla si, vždyť ani nemůžou.

Najednou se její zelenožluté oči zabodly do jednoho z davu. Toho muže znala velmi dobře. Asi by byla šťastnější, kdyby ho nikdy nepotkala a ani nevěděla, kdo to je, ale smůla jí byla nakloněna více než pirátská štěstěna.

,,A proto se odsuzuje k trestu smrti oběšením."

Odsouzená obrátila oči v sloup, když napudrovanec dokončil svůj - místy peprný - výčet jejích provinění.

Její mysl nevymyslela žádnou pořádnou únikovou cestu, která by byla alespoň trochu reálná.

Popravčí se už natahoval po páce, která měla z jejího těla udělat pouhou prázdnou schránku. Jedno zatáhnutí a bude jako potrava pro vrány, které budou její mrtvole vyklovávat oči. Nepěkná představa, ale je to 'pracovní' riziko.

Muž, na němž před chvíli spočinul její pohled, líně zvedl pistoli a namířil ji přímo na ni. Zasmála se. Nemá šanci dokončit to, co kdysi začal. To bylo veliké zadostiučinění. Co lepšího si přát před smrtí, než to, že někomu zkazíte radost?

Popravčí zatáhl za páku. A je to tu, čas improvizovat asi skončil, pomyslela si a znovu se ušklíbla. Těm tupcům musela připadat šílená. Pod nohama ucítila prázdno, a jak tím prázdnem začíná padat.

Vzduchem se rozlehl výstřel. V její hlavě to znělo jako obrovské a nekonečné dunění, které přehlušilo celé to povykování davu.

Letící kulka přetrhla její oprátku právě včas. Místo, aby jí provaz zlomil krk, což chtěli všichni postávající vidět, jen dopadla na kamenitou podlahu. I přes svázané ruce si zvládla sundat oprátku z krku a rychle začala přemýšlet nad tím, jak z tohohle vykličkuje.

Slyšela běsnící dav - přišli o svou popravu, chudáčci - a věděla, že biřici se co nevidět objeví přímo pod šibenicí a postaví ji zpět.

V ten moment jí někdo chňapl za paži a rychle ji táhl pryč. Nemusela by být nijak zvlášť inteligentní, aby pochopila, kdo to byl. Pořád lepší než popravčí, řekla si, když jí zmiňovaný muž strčil do člunu, který měl uvázaný velice blízko místu nečekaně přerušené popravy.

,,Tak co to bylo tentokrát?!" zeptal se svým skřípavým hlasem, když se ujal vesel. Málem popravená však neodpověděla a pouze ukázala své stále svázané ruce.

Starší pirát, kterému se pod jedním ze zelenožlutých očí táhla již stará jizva, a na již prořídlých vlasech měl nasazený černý klobouk s ptačími pery, moc dobře věděl na co naráží. Z opasku vytáhl nůž a hodil ho jí pod nohy se slovy: ,,Tohle snad zvládneš sama, Viktorie."

,,Á, ty si pamatuješ moje jméno. Jaký úspěch, ráda bych zatleskala, ale...," nedokončila,  ušklíbla se a trochu neohrabaně vzala nůž do rukou, otočila ho břitvou k nebi, zasunula do pout a pár řezy se provazů zbavila.

K její smůle, muž, s nímž právě sdílela člun, byl nejen ten známý Hektor Barbossa, ale i její otec. Doufala, že bude spíš po matce, poněvadž s ním nechtěla mít nic společného, ovšem postupem času zjistila, že většinu vlastností bude mít po něm. Nejhorší, ale čekané zjištění bylo to, že její matka byla šlapka. To se dalo čekat.

,,A opravdu se musíš ptát?" vrátila se k jeho první otázce. Neměla ho ráda a ani mu nehodlala odpovídat, proč ji opět chtěli pověsit.

,,Ano. Podle toho co jsem slyšel, je to už podruhé tenhle měsíc."

,,A že tě to tak zajímá," uchechtla se pohrdavě.  ,,Krádež a vražda, stačí? Zajímalo by mě, kdy mě hodláš hodit přes okraj a nechat v moři svýmu osudu?" Odpovědí jí bylo pouhé mlčení doprovázené zelenožlutým pohledem, který neznačil nic dobrého.

,,Nenapadá tě, proč jsem připlul až sem?" přerušil ticho svým skřípavým hlasem, který si razil cestu jejím mozkem asi jako jehla látkou.

,,Určitě ne proto, abys mi zachránil život. A vzhledem k tomu, že tamhle vidím loď, znamená to, že něco potřebuješ," dokončila Viktorie svou dedukci. Barbossa udělal něco, co by i nejsilnější žaludky odrovnalo- asi pokus o úsměv.

,,Samozřejmě, ale co?" Tohle bylo opravdu podivné, nejdřív jí chce zabít, šest let ho nezajímá, co s ní je a najednou ji potřebuje? Mozkové pochody tohohle piráta jsou podobně nepředvídatelné jako tajfuny na mořích.

,,Nechceš mi to říct rovnou? Na hádanky nemám náladu," odsekla. Spíš neměla náladu na to bavit se s ním. Ale než skočit přes okraj člunu do moře, radši to vydrží. Loď už nebyla daleko, tam se mu může vyhýbat jak jen to půjde.

,,Kdo je to Sao-Feng víš, že?" řekl nakonec po chvilce rozmýšlení.

,,Samozřejmě, netvrď mi, že chceš plout za ním. Je to na druhým konci světa." Na to jí odpověděl hozenou mincí, kterou pohotově chytla. Z mince se ozývaly vzdálené zvuky jako ozvěny velice staré písně.

Minci mu hodila zpátky. Věděla, co to má znamenat - každý pirát by to poznal -, ale pořád jí nebylo jasné, co s tím má společného.

,,Dobrá, ale co s tím mám co dělat já?" zeptala se bez sebemenšího zájmu.

,,Kromě toho, že mi pomůžeš?" zeptal s hranou zamyšleností a poté prostě odpověděl: ,,Nic." Jak nečekané, pomyslela si.

,,A kdo řekl, že ti pomůžu?"

,,Já," prskl už vytočený z toho, že jeho vlastní krev v něm tu krev vaří.

 Než, ale stihla odpovědět nějakou sarkastickou poznámku, dorazili k lodi. Ač bylo teprve něco před jedenáctou, posádka spala.

,,Dočkám se vysvětlení?" zeptala se, když stáli na palubě. Nic. Barbossa odešel pryč. Šla do podpalubí, nějakou síť navíc tam určitě najde. Tam bude mít čas přerovnat si myšlenky, protože tohle bylo šílené i na takového cvoka jako je její otec.

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Vlajku na stožár, jsem zpět a Viktorie Barbossa také! Trvalo to možná rok, ale snad se na mě moc nezlobíte. :) Doufám, že se vám upravená verze bude líbit.

Taky už se těšíte na nové Piráty z Karibiku? Viděli jste nový trailer, co na něj říkáte? :D  

Kristin Oakenshield ♥