Popravou to začalo.

24. Kapitola

Doteď vězněná pirátka nedbala na nepořádek, který způsobila. Stejně si všimnou, že utekla jak ona, tak dvacet Singapurců.

I tak ale potichu mizela dál do hlubin podpalubí, kde byla menší pravděpodobnost, že ji objeví, než kdyby vyšla na palubu. Takhle nenormální nebyla snad ani ona. Stejně se za chvilku půjdu projít, ušklíbla se a přemýšlela, jak se dostat mezi ostatní, aniž by ji okamžitě zase zavřeli nebo rovnou zabili.

Ovšem teď musela nejprve myslet na své utajení, než na to, jak si to bude štrádovat po palubě mezi rybami a očividně i mezi vojáky Východoindické společnosti.

Postupovala dále hlouběji, kde už cely dávno končily a začaly zásoby. Musela doufat, že sem nikdo moc chodit nebude.

Zrovna v moment, kdy chtěla zabočit za uličku vyskládaných beden, zaslechla rázné kroky. Jeden, řekla si v duchu, poněvadž podle všeho skutečně šlo pouze o jeden pár bot, co tak hlasitě dupal, že o sobě dal vědět. To zvládnu, ušklíbla se a rychle se rozhlížela kolem sebe.

Cokoliv se hodí, pomyslela si a začala si broukat melodii pirátské hymny, kterou zazpívala - pokud se tomu dal říkat zpěv -, když muž jménem James, co ji mohl pustit z vězení, odcházel.

Mezi bednami byly pocházené dřevěné trámy, dlouhé i krátké, a minimálně jeden se Viktorii hodil. Na nic nečekala a jednoho se chopila. Schovala se za sloupek, který byl jen o dva metry zpět. Tlustý trám si přitiskla k sobě, aby se alespoň částečně schovala za sloup.

Kroky se přibližovaly a Viktorii se už v hlavě začal formulovat jistý avšak nadmíru šílený plán, jak se volně pohybovat po palubě mezi ostatními. Musí si však ránu správně načasovat.

Pravidelné dupání se zpomalovalo, čím se voják či rybák blížil k ní. Jestli je to ryba, jde plán do kytek, pomyslela si chmurně. Musel ji z poza sloupku vidět. Viktorie si ani nemyslela, že by se mohla za takový sloupek schovat.

Tak trochu pohni kostrou, provokovala sama sebe, protože tahle nečinnost jí ničila. Prostě vystartovala jako neřízená střela a dřevěným trámem osobu praštila do hlavy co největší silou.

Slabá ozvěna padajícího těla byla jasné znamení, že Viktorie zasáhla pravé místo. Musela se zasmát, i když věděla, že by neměla tak nahlas. Štěstí jí bylo nakloněno víc a víc. Vojáček, usmála se a v zelených očích jí blýsklo.

Na zemi ležel omráčený voják a Viktoriin plán zatím vycházel. Kdyby takhle omráčila rybáka, jen by si víc zavařila.

,,Chlape, stejně tě budu muset zabít," řekla mu potichu a zkoumavě si prohlížela jeho uniformu. První, co udělala, bylo, že mu okamžitě sebrala zbraně. Mušketu s bajonetem a meč, který se jí určitě bude hodit.

Pak tedy přešla k důležitější části svého plánu. Sundala omráčenému muži klobouk a rovnou si ho nasadila na své kaštanové vlasy. Poté mu rychle - než se probere, poněvadž poté s ním bude hodně práce - začala sundávat i ostatní části uniformy.

Nejdříve mu sundala boty, i když si ty své chtěla nechat a navíc ty jeho byly o dost větší. Snad ten rozdíl nebude vadit, přemýšlela.

Voják, který nejspíš šel jen zkontrolovat posledního vězně, teď ležel bez uniformy a pouze v podvlíkačkách na studené palubě.

Viktorie si zkontrolovala, zda je muž stále mimo, a začala se do jeho oblečení soukat. Rozhodla se, že si pod tím svůj starý oděv nechá. Když si oblékala modrý kabátec se žlutočerveně mřížkovaným středem a červenou látkou jako podšívkou, divila se, že jí téměř dokonale padne. Byl trochu kratší, ale jsou horší věci než malé oblečení. Zapnula si krémově bílé knoflíky na obou stranách mřížkování.