Popravou to začalo.

9. Kapitola

Černá perla byla opravdu rychlá loď, možná ještě rychlejší, než jak se vypráví. Poznala to, když se s Perlou vydali na moře. Znala mnoho rychlých lodí, ale jak se zdálo, Perla je všechny dalece předháněla. Už chápu, proč se o ni Barbossa tak pere, pomyslela si.

Zarážející však bylo to, že na téhle dech beroucí lodi měli dva kapitány - Barbossu a Sparrowa. To, že tihle dva spolu soupeří o loď, poznala ve chvíli, kdy začal Barbossa velet a Jack projevil své antipatie.

Slyšela, jak rozdává rozkazy aJack je po něm opakuje jako Cottonův papoušek. Následovala hádka, která se moc hezky sledovala. Křičeli na sebe jako smyslů zbavených, div jeden druhému neskočil po krku.

Jack vyrukoval s tím, že je loď jeho. Barbossa zase, že má mapy, což nebyl nijak pádný argument, ale asi nestihl nic vymyslet a nechtěl tam stát jako solný sloup. To však mladší kapitán rychle odbyl a ještě ho stihl urazit. Jedna nula pro Sparrowa, řekla si v duchu Viktorie a uvědomila si, že je jí tenhle cvok mnohem sympatičtější, než když ho viděla poprvé.

Než ale stihl druhý kapitán něco odpovědět, vtrhl mezi ně Pintel a křičel na ně, jako na svou posádku: ,,Tak dost, to stačí! Držte zobáky! To je rozkaz!"

V ten moment si moc dobře uvědomil, která uhodila. Výrazy obou kapitánů se nerovnali ničemu jinému, než nepopsatelnému úžasu, překvapení a následně i zlosti... ale hlavně tomu překvapení. Jako by je v ten moment někdo zmrazil nějakým kouzlem.

Viktorie zrovna seděla na schodech a přemýšlela, jak je chtějí kapitáni dostat zpátky do jejich světa. Když se sem dostali pádem a následnou smrtí, třeba se zpět dostanou stejně. Ale kde tady hledat vodopád? Musí být i jiný způsob, přemýšlela stále dokola. Ale její plány vždy ztroskotaly na to samém místě.

Tohle moře bylo jednotvárné. Nikde žádná pevnina, jen klidné moře v bezvětří. Široko daleko nebylo vůbec nic krom ničím nerušené vodní hladiny a jediný bod, který na ní byl, byla Černá Perla.

Ani si nevšimla, že už je noc. Musela tam sedět celé hodiny a ani si toho nevšimla. Nebo si s námi zase zahrál čas. Tady vůbec neměli pojem o čase. Jednou den trval jako normální den. Jindy zase trval jen pár hodin. Čas tu šel úplně jinak, než jak byli všichni zvyklí.

Zadívala se ke kormidlu. Stál u něj Gibs a Cotton se svým papouškem na rameni. Výmluvnější z pirátů zrovna šel ke kapitánské kajutě, kde určitě musel probíhat souboj století.

Chvíli se nic nedělo a Viktorie začínala mít dojem, že buď došlo ke konečnému smíru - což byla ta méně pravděpodobná možnost - nebo byli už oba mrtví. Ale nestalo se ani jedno, protože náhle oba naráz vyběhli. Každý kapitán běžel jiným schodištěm a oba se zastavili u kormidla a dělali, že se nic nestalo. Jako by právě nezávodili, kdo to kormidlo chytí první.

Po chvilce Barbossa otočil kormidlo o dva stupně na pravobok - tedy svým směrem. Vzápětí otočil Jack kormidlo zpátky. Už to začíná, pousmála se Viktorie a napjatě, avšak potichu sledovala, co se bude dít.

Starší z kapitánů otočil kormidlo znovu, ale tentokrát ho nepustil. Sparrow chtěl kormidlo opět provokativně obrátit, ale v tom mu bránil Barbossa, který kormidlo pevně držel a nehodlal ho pustit.

Jack už kormidlo tahal oběma rukama a zatím se zdálo, že má Barbossa větší sílu. Ale i z dálky šlo vidět, že to bylo na někdejšího nemrtvého hodně a také kormidlo chňapl druhou rukou. Sledovat to byla čím dál větší zábava. Viktorii se na tváři po dlouhé době objevil pobavený úsměv.