Popravou to začalo.

10. Kapitola

Probudila se z dalšího neklidného snu. Opět...

Když otevřela oči, byla stále tma. Nemohla spát dlouho, nanejvýš tak tři hodiny. No, vzpomněla si, to se nedá přece říct. Tady šel čas vážně jinak. Mohla spát klidně deset hodin a slunce ještě nemuselo vyjít. Ale koho to zajímá, protočila oči otráveně.

Její pohled upoutalo kormidlo, u kterého nikdo nebyl. Rychle vstala až se jí zatočila hlava a šla rovnou k opuštěnému kormidlu. Tohle už snad není možné, řekla si mírně rozladěná, ale možná to bylo spíš, že se ještě pořádně neprobudila.

,,Říkají si kapitáni a nenechají nikoho u kormidla," nadávala potichu, aby jí nikdo neslyšel a ona neměla další problém. S tím si vzpomněla na nedávný rozhovor s kapitány. Řekla jim, co si myslí o tom, co dělají. Vlastně to, co si myslí celá posádka...

V ten moment za sebou uslyšela hlas, který ji vytrhl z vlastního vesmíru, k němuž se v poslední době uchylovala čím dál častěji. ,,Spaní na schodech není zrovna příjemné." Hlas zněl pobaveně, ale uštěpačně zároveň.

S trhnutím se otočila a zjistila, že u kormidla byl celou dobu Jack, ale nebyl vidět. Šikovnej chlápek, prolétlo jí hlavou, i když tuhle myšlenku chtěla zadržet, protože přeci jen měla na Sparrowa podobný názor jako druhý kapitán Černé perly. Ale i tak se jí hlavou občas mihla myšlenka, která tvrdila opak.

Šel rovnou k ní a z jeho pohledu by si Viktorie myslela, že se mu to v tu chvíli v hlavě srovnalo. Ale to trvalo pouze chvilku a hned jak promluvil, byly jeho oči zase jako, když ho viděla jít tou podivnou chůzí k posádce na pevnině. Zase v nich byl ten záblesk šílenství, který ve Viktorii vyvolával tu velikou skepsi o něm.

Avšak v ten moment, kdy se přihnala ke kormidlu v domnění, že tam nikdo není, vypadal, že sám uvízl v nějakém myšlenkovém vesmíru, kde hranice jeho šílenství končila a nahrazovalo ho něco jiného. Možná o tom moc přemýšlím, napadlo ji.

,,Jak jsi se vlastně dostala na palubu mé lodi?" zeptal se a obcházel kormidlo tou svou chůzí. Není to jen tvá loď, chtěla říct Viktorie jízlivě, ale nakonec odpověděla pouze: ,,Na člunu"

Co jiného měla odpovědět? Když se někdo ptá takhle blbě, musí čekat, že dostane podobně blbou odpověď.

,,Chytrá odpověď," uznal, ,,ale chtěl bych slyšet jinou," dodal a nezapomněl to doplnit svou divokou gestikulací, kdy často zbytečně rozhazuje rukama. Alespoň mu došlo, že její odpovědi nebudou odpovídat tomu, co si představuje.

,,Jsem tu," začala a konečně si vzpomněla, proč tu vlastně je, ,,kvůli kapitánovi."

Vždyť Barbossa řekl, že bude potřebovat s něčím od pomoc. Od ní... 

Stále však netušila s čím. Co by od ní mohl potřebovat? Určitě něco, co sám nechtěl udělat a potřeboval někoho, kdo tu špinavou práci odvede za něj.

Už si připadala jako součást posádky, a proto úplně zapomněla na to, že tu není jen jako další posluchač hádek.

,,A jakže se to tedy jmenuješ? Celým jménem?"  Viktorii okamžitě blesklo hlavou. On to ví! Nemusel se nikoho ptát, poznal to. Trávil přeci jen se starším kapitánem víc času než ostatní členové posádky a Viktorie si troufla říct, že se Barbossa se Sparrowem velice dobře znají.

,,Jako kdyby na tom záleželo," obrátila oči v sloup.  ,,Ptá se někdo tebe, jak sis svázal mořský želvy k sobě, aby ses dostal pryč z ostrova?" začala opět rejpat, protože už se oklepala ze své únavy a vrátila se jí její obvyklá nálada.