Popravou to začalo.

14. Kapitola [flashback]

Před pěti lety

Ztracená duše se pomalu odsouvala od břehu a připravovala se k vyplutí na moře. Šedavé plachty se nadmuly, když se do nich obul chladný vítr. Už jen čekali, až je větší vlna posune vpřed a nebude jim nic bránit plout dál od přístavu, kde museli už akutně doplnit své zásoby.

Vytoužená vlna přišla a nahnala Ztracenou duši do moře. Chvilku trvalo, než loď získala pořádnou stabilitu a její trup si uvědomil, jak hluboko se má nořit. Vyplouváme, pomyslela si  vesele žena, která sotva před několika měsíci utekla z ostrovu nemrtvých.

Takový úskok, vzpomínala občas. Hlavně během procházek po palubě při měsíčku. Z toho pekelného ostrova se dostala jen díky tomu, že za tou horou pokladů byla tůňka, která ústila do moře.

Viktorie rychle přišla na to, že se neutopí a prostě a jednoduše uplavala tomu, co by ji čekalo. Kupodivu ji nikdo nepronásledoval, mohla prostě utéct... Tehdy přišla o všechno. O svou loď, o posádku a vlastně i o život...

To, co ji provázelo od Isla de Muerta, bylo skutečně prokletí. Jinak to nazvat nedokázala. Bránilo jí v normálním životě. Nemohla si vychutnávat lahodné jídlo, napít se vody, natož nějakého ostřejšího nápoje. Hrátky s muži musely také skončit. Jediný kus zlata a naprosto ji zničil. Necítila už vůbec nic...

ALE. Vše má přeci dvě strany, pomyslela si. Byla neporazitelná, nesmrtelná. To jí přinášelo nesčetně výhod v šarvátkách a námořních bitvách. Také jí to přidalo na respektu od mužů, se kterými se plavila.  

,,Kapitánko!" ozval se Sachéz - první důstojník - a přiběhl k vysoké ženě. Byl to muž kolem třiceti let s delšími zrzavými vlasy a krátkým vousem. Oči měl jiskřivě zelené, ale na rozdíl od Viktoriiných nebyly jedovaté, ale veselé.

Než aby řekl, co se stalo, ukázal na levobok, kde se v dálce rýsovala loď. Kapitánce Ztracené duše okamžitě zmizela z tváře veškerá barva, nikoliv ze strachu, ale z přívalu nenávisti.

Jako při největší náloži smůly, kolem nich plula veliká loď s roztrhanými, černými plachtami.

,,Sachézi, připravit děla," usmála se škodolibě. Třeba mu tu loď alespoň potopím, pomyslela si.

,,Rozkaz, kapitánko," kývl a už se jeho hlas rozlehl po palubě a ostatní muži neváhali a začali plnit rozkaz jejich nesmrtelné kapitánky.

Viktorie vyšla po schodech rovnou ke kormidlu. Černá perla, která tak ráda potápěla lodě a plenila přístavy, plula k nim, aby si mohla přidat na konto další nebohou loď.

Žena rychle točila kormidelním kruhem, aby svou Ztracenou duši nasměrovala přímo k Perle. Jaké bláznovství, uvědomila si, ale byla si jistá, že by se boji stejně nevyhnula. Perla byla prý ta nejrychlejší loď, jaká existovala. Duše se s ní měřit nemohla ani náhodou. Proto raději vyplula vstříc.

Nesmrtelná byla pouze ona, proto cítila za svou posádku ještě větší odpovědnost. Perly se sbírají ze dna moří, tak tam jednu zase vrátíme, smála se téměř šíleně .

,,Lamberte," zavolala na zástupce Francouzské země na její lodi, ,,najděte v podpalubí cokoliv, co střílí a nabijte to," pokračovala a dále kroutila kormidlem, aby byly lodě v dobré pozici, až se začne pálit z děl. To bude fofr, zasmála se Viktorie.

,,Teď už je pozdě kličkovat, panstvo," křikla kapitánka se smíchem na posádku, která už měla děla přichystaná a díky Lambertovi rychlosti už i třímali v rukách pušky.