Popravou to začalo.

26. Kapitola

Pohled Viktorie

Viktorie, ač si to odmítala připustit, byla nervózní. Ale i tak sebevědomě vyšla z podpalubí a sice s mírně sklopeným pohledem, aby nikdo nepoznal, že je žena, šla po palubě.

Nesmí ji vidět žádná ryba, Jones a ten vysoko postavený voják, co ji mohl pustit, ale neučinil tak.

Hrálo jí do karet, že byla noc, a tak tu nebylo tolik vidět do tváře ani těm, co ji neskrývali. Navzdory pochodním a lampám rozestavěných po obvodu lodi.

Žena oblečená v uniformě stála kousek od vchodu do podpalubí a rychle pohledem přejela situaci na palubě, která nebyla nijak veselá. Bezvládí, to bylo to slovo, které to popisovalo. Vojáci i rybí posádka prostě pobíhali všude kolem a řešili útěk posádky a guvernérovy dcery.

Chtěla se tedy připojit do toho sotva organizovaného chaosu. Musí se nějakých způsobem zapojit do tohohle šílenství a dělat, že patří k Východoindické obchodní společnosti. To chci vidět, s tímhle nosem, pomyslela si nevesele.

Konečně se odhodlala ke kroku a že se tedy konečně zapojí do toho nesmyslného dění, ale někdo jí zarazil.

,,Jsou pryč všichni?" Byl to břitký a nemilosrdný hlas, který se Viktorii ani trochu nezamlouval. Nechtěla se k tomu někomu otočit. Bála se, koho by viděla a kdo by viděl ji - navzdory její snaze skrývat svůj obličej.

Po vteřince však sebrala všechnu odvahu, kterou opět nechala bůhví kde a proklínala se za to, jakým zbabělcem se stala.

Kus od ní stál člen rybí posádky. Byl to muž s hlavou murény, která jako by byla pouze vsunutá do korálovitého a kamenovitého krku a hrudi.

,,Ano, cely jsou úplně prázdné," odpověděla a svůj skřípavý hlas se pokusila dát co nejníže, aby zněl jako mužský, ale zase aby nezněl podezřele a uměle.

,,A zmizela i Barbossa?" zeptal se muréní muž, kterého Viktorie nemohla vydolovat z paměti. Tuhle hříčku přírody tu ještě nepotkala.

Skryla v sobě všechen vztek z toho, jak rybáci oslovují někoho, kdo se jim volně pohybuje po palubě, i když by měl být v cele.

,,Určitě ano, v podpalubí není živá noha," odpověděla stále stejně posazeným hlasem a doufala, že to podivné skřípaní skryla co nejvíce. Doslova ani živá noha, ušklíbla se v duchu. Ale v hloubi duše doufala, že mrtvolu muže zabarikádovanou za bednami, které se stejně bude muset zbavit, nikdo nenajde.

Muréna se zatvářila naštvaně - pokud se měla vůbec nějakou mimiku - a s vražením do ženy odešla pryč.

Viktorii se mírně pohnul klobouk na hlavě, čímž se uvolnilo pár hnědých pramenů. Eh, chápu výhodu mužů, obrátila oči a rychle si prameny zasoukala zpět pod zdobenou pokrývku hlavy.

Co teď? ptala se v duchu a rychle přemýšlela, do které divoce se pohybující skupinky se připojí. Cvok, magor, ještě větší nemehlo, prohlížela si vojáky pobíhající kolem ryb a jen kroutila hlavou.

,,Hej, vy tam!" křikl na ni mužský hlas a žena se okamžitě za zvukem otočila. Ovšem ne zas tak prudce, aby jí zase neunikly další prameny vlasů, které byly jako časovaná bomba. ,,Přiložte taky ruku k dílu, osle líná!"

Prohlédla si muže, co na ni volal, netušivše, že je žena. Nebyl o moc výše postavený - dle uniformy, která se nelišila -, než ten, jemuž Viktorie zlomila vaz. Mohla si tedy dovolit mu jeho zacházení oplatit.