Popravou to začalo.

16. Kapitola

Viktorie měla zvláštní pocit z rozhovoru s Dawsonem. Už jen to vědomí, že o ní na lodi někdo ví, bylo znepokojující. Nemohla si být jistá, jestli ten kluk pod vahou dvanácti šilinků skutečně zamlčí, že tu je černý pasažér a ještě ke všemu pirát, nebo jestli to nevydrží a půjde rovnou za Beckettem.

Pirátka si v podpalubí musela dávat pozor na úplně všechno. Aby neudělala větší hluk, jestli ji někdo nevidí a hlavně když přišla noc a vojáci se stáhli právě pod palubu, aby se uložili ke spánku.

Mezi spáči byl i Dawson, který se stále rozhlížel - až Viktorie děkovala nebesům, že to nikomu nepřišlo podezřelé. Nedivila se, že usnul až poslední. Viktorie by klidně mohla potichu všem podříznout hrdla - takhle nějak si to asi Dawson představoval.

Když žena slyšela pravidelná oddechování mužů, opatrně vystrčila hlavu ze svého úkrytu za bednami úplně v rohu, kam se chodilo až když došly zásoby před ní.

Na sítích se všem vojákům Východoindické společnosti pravidelně zvedala hruď a chrápání, které se občas od někoho ozvalo - bylo to jako jarní vánek oproti spánku s piráty nasáklými rumem - dávalo Viktorii naději na první akci.

Jsem na Beckettově lodi, musím toho využít, říkala si. Ano, a taky se chtěla nadechnout čerstvého vzduchu. Byla tady uvězněná po celý zbytek dne a málem z toho zešílela.

Pomalu a hlavně potichu se vysoukala zpoza dřevěných beden. Jeden muž zrovna zhluboka zařízl a Viktorie div nevylétla z kůže. Zavrávorala, ale prsty se přidržela stěny a pokračovala dál. Nemohla bych Becketta zabít rovnou, když ho tu mám? napadlo ji, když opatrně našlapovala kolem spících mužů. Pohybovala se potichu jako divoká kočka za kořistí.

Už jen vyjít po schůdkách, otevřít si dveře a vylézt na vzduch. Po schodech nebylo moudré lézt v botách, jestli chcete být potichu.

Viktorie si hbitě vysoké boty sundala a podívala se na schůdky. Uprostřed byly už prošlapané, což znamenalo, že jakmile se na ně postaví, zavržou. Na krajích však nevypadaly tak hrozně, což nic neměnilo na tom, že musí našlapovat s co největší lehkostí.

Nadechla se a zase vydechla. Stoupla na pravý kraj prvního schodu. Ticho. Pirátská štěstěna jí byla nakloněna. Druhý schod, ticho. Nervózní byla asi jako když se plížila chodbičkami na Isla de Muerta, ale pokračovala dál.

Na čtvrtém shodě se ozvalo lehké vrznutí, které ve Viktoriiných uších rezonovalo jako rána z děla při bitvě. Už čekala, kdy se nějaký muž probudí a uvidí ji, ale nic. Srdce se jí při tom vrznutí divoce roztlouklo. Krev jí bušila až v uších.

Už jsem skoro nahoře, pomyslela si, když sahala po držátku nastřeleného do dvířek a potichu se do něj opřela. Dvířka zavrzala a Viktorie si už myslela, že se zblázní.

,,Smithi," zabrumlal jeden voják z polospánku a Viktoriino srdce vynechalo pár úderů, ,,kammh to sakkrra jddeš?" zamumlal tak, že mu žena sotva rozuměla. Spal, pouze ze spánku reagoval na zavrzání dveří.

Otočila se, aby viděla, jestli se ten muž dívá na ni, nebo prostě jen mluví. Uklidnilo ji, že jen mumlal se zavřenýma očima. Odpovědět, neodpovědět, přemítala nejistě.

,,Hm," zahuhlala jako muž, ,,jdu se jen nadýchat čerstvýho vzduchu," řekla tím nejhlubším hlasem, jaký zvládla. Tady se její podivně skřípavý hlas hodil a dodal tomu na důvěryhodnosti.

,,Hmf," ozvalo se jí v odpověď a muž zase upadl ve spánek. Viktorie okamžitě vypadla ven a dvířka za sebou potichu zavřela. Teprve v tu chvíli si mohla hlasitě vydechnout. To bylo o nervy! křikla na sebe.