Popravou to začalo.

5. Kapitola

Z díží s vodou vyskočili muži s meči v rukou. I sám vládce tasil svůj meč. Jen naše trojice a William stále připoutaný k bambusu byli neozbrojeni. Plán se zvrtnul, já vám to říkala.

,,Sao Fengu, ujišťuji tě, že naše úmysly jsou počestný," řekl na obhajobu Barbossa. No, nezníš moc přesvědčivě, uchechtla se Viktorie. 

Ale naštěstí tu byla ta pětapůlová záloha, která tohle celé sledovala tak říkajíc z podzemí. 

Mezi mezerami v prknech vyletělo šest šavlí, dvě pro každého. Reflexy všech tří zapracovaly velice rychle a šavle už třímaly ve svých rukách připravené k nastávajícímu boji. Tři proti všem? Je to lepší, než jsem čekala, ušklíbla se Viktorie v duchu.

Sao Feng chytl muže, kterého považoval za jejich špeha, a přitiskl mu meč ke krku.

,,Zahoďte zbraně, nebo ho zabiju," prohlásil pevně a čepel mu přitiskl ještě silněji ke krku. Zázrak, že mu ještě neodšpuntoval hlavu. Mladík pouze vyděšeně zavřel oči, ale neodvážil se vydat ani hlásku.

,,Klidně, ten k nám nepatří," odvětil Barbossa, protože život tohohle muže nepatřil nikomu z jeho posádku, a proto o to nejevil zájem - nejspíš by ho neprojevil ani kdyby ten muž byl z jeho posádky.

Ve tváři vládce Singapuru se objevil výraz zmatení a muže si rychle prohlédl.  V tom se ozval stále přivázaný vězeň: ,,Jestli nepatří k vám a k nám taky ne, tak ke komu?"

Tahle otázka zůstala nezodpovězená, poněvadž ti, co by na ni zvládli dát odpověď, byli přerušeni.

Už trouchnivějící bránu, kterou sem pirátská trojice přišla, vyrazili muži oděni v uniformách, které Viktorie i ostatní velmi rychle poznali. Jako vážně? Tyhle štěnice jsou všude!

Střely začaly srážet k zemi všechny, koho zasáhly a vojáci Východo-Indické společnosti nešetřili nikoho.

Lázněmi se roznesl hrozivý řev, v němž se mísil jak bojový pokřik, tak panika některých slabších povah, mezi které se řadily hlavně ženy, a všichni, kdo ovládali bojové umění byť jen z části se pustili do vojáků - stejně tak jako ti, co si mysleli, že jsou díky pár nóbl hadříkům něco víc, do pirátů.

Viktorie nevnímala nic, co se dělo kolem ní. Rozhodně vytěsnila z hlavy to nepodstatné jako třeba, kde jsou ostatní. Pouze se bránila a bez jediného zaváhání či náznaku slitování zabíjela vojáky, kteří na ně stále útočili.

Kulky vypálené z námořnických mušket se nedaly sledovat, natož se jím vyhýbat. Viktorie musela věřit pouze ve své štěstí a pevnou ruku, že ty krysy pobije dřív, než ji některá z nich zastřelí.

Z toho hluku měla pocit, že ohluchne. Všude byl slyšet křik, bojový, smrtelný, bolestný. Všichni do sebe vráželi a sráželi se na zem. Panika, ale i ta touha bojovat do poslední chvíle a nezemřít všechny pohltila. Šlapali po těch, co nestihli vstát a zadupávali je do země.

Ženy s křikem hledaly bezpečné místo, kde by se mohly skrýt před Anglickými vojáky.

Čas, jako by náhle zarazil veliký výbuch, který vylepšené krysy smetl pod lázně. Sao Fengův zvučný hlas se navzdory všemu hluku rozlehl po celé ploše bitevního pole. ,,Ústup!"

Nikdo neváhal ani vteřinu. Ani ti nejodvážnější nebo nejbojechtivější nebyli takoví blázni. Masa lidí se rozběhla jedním směrem.

Ti, co zakopli, neměli šanci vstát. Viktorie nenáviděla útěky z boje, ale tohle by byla učiněná sebevražda.

Vojáci neúnavně běželi za nimi a výstřely neustávaly. Jeden z nich zasáhl muže, který byl jen pár centimetrů od mladé pirátky. Přeci ta pirátská štěstěna existuje, zasmála se.

V boji jeden proti jednomu měla dost velkou převahu, v podstatě vůči komukoliv, ale pokud po ni někdo střílel, musela spoléhat na své štěstí a rychlost.

Po chvilce masového běhu se všichni náhodně rozdělili. Snad nikdo v ten moment netušil, kam to vlastně pádí. Prostě dál od kulek, které se mu můžou provrtat do těla. 

Viktorie zabočila hned do té první uličky, které si v tom shluku téměř nikdo nevšiml, tam proti ní - a tomu chudákovi, co si jí všiml také - vyběhlo pět nóbl krys. Tři z nich měli čím střílet a také, že tak činili. Moře jí naučilo hodně, tudíž se okamžitě přitiskla k okraji uličky. 

Někdo to schytat musel, řekla si, když se mladý Singapurec skácel k zemi s olověným střelivem v těle. Měla štěstí. Tohle nepůjde, uvědomila si a z uličky zmizela rychleji, než si vojáci stihli všimnout, že zastřelili pouze jednoho vetřelce.

Singapur byl plný uliček, a proto se ani nedivila, že mířila z jedné do druhé. Ovšem v žádné nebylo bezpečno.

Na bambusové cestičce do další z mnoha uliček, kterými teď bloudila, proti ní vyrazili dva muži jak jinak než se střelnými zbraněmi v rukách. Moc blízko, pánové, usmála se a v očích ji bojechtivě zablesklo.

Šavlí v pravé ruce odrazila zbraň prvního muže a přitom druhá šavle prozkoumala, jak je na tom druhý muž uvnitř. Říká se přeci, že musíš soudit podle toho, co má člověk uvnitř, ne? pomyslela si.

Skopla vojáka a tím levou šavli uvolnila tak, aby jí mohla použít úplně stejně, ale to se první nóbl krysa už vzpamatovala. Zbraní, s níž na takovou blízkost nemohl střílet, jí chtěl praštit do spánku pažbou a téměř by se povedlo. Ale Viktoriin loket se dal také použít jako dobrá uspávačka. Ovšem tenhle voják v říši snů skončil navždy...

Další ulička. Viktorie měla dojem, že běhá stále dokola a jen ti lidé, před nimiž utíká nebo které zabíjí se mění. Tady si ovšem trochu naběhla, doslova.

Modrou uniformou vyzdobených mužů tu bylo až moc a mnohem horší bylo, že většina měla střelné zbraně. Tak to nene, pánové, tady končím. Jen tak tak zabrzdila, otočila se a chtěla zmizet kamkoliv jinam, kde nebude tak veliká přesila. 

Vojáci Východo-Indické společnosti však neváhali a své zbraně uvedli do chodu. Jedna střela ji trefila do nohy.

Bolest ji téměř okamžitě srazila na kolena. Zatmělo se jí před očima a měla dojem, že jí skrz stehno prošel rozžhavený pohrabáč. Jen jedna kulka, to se moc nepochlapili, uchechtla se a snažila se vstát. Když se jí to nepovede do další vteřiny, bude mrtvá. 

Za ní se ozvala další z mnoha explozí. Otočila se, ale neviděla žádného vojáka, ale stoupající dým prozrazoval, co se stalo. Dalma taky ví, kdy se objevit. Výbuch smetl všechny vojáky, co byli za ní. 

V noze jí sice silně pulzovalo. Její běh se teď podobal malomocnému kanibalovi, ale na tom nezáleželo, šlo o tempo. 

Na velkém mostě jí cestu zkřížil další voják. Dokud bude mít alespoň jednu ruku, bude schopná zabíjet, hlavu si s tím tedy moc nelámala. V moment, kdy měli zkřížené meče, prolétla kolem nich petarda s krásným růžovým ohonem, na druhém mostě viděl Barbossu ve stejné situaci. Využila vojákovi nepozornosti a šavlí v druhé ruce ho probodla.

V noze jí opět zaškubalo - jako při každém kroku. Ale nekrvácela, olovo prošlo skrz.

Všichni se konečně potkali na jednom z mnoha mostů.

,,Kde je Sao Feng?" zeptala se Elizabeth, jako by se snad bála, že ho během téhle bitky zabili. Will podal Barbossovi mapy a jako by před tím nebyl přivázaný na bambusovém kůlu v díži s vodou odpověděl:  ,,Bude nás krýt, setkáme se v zátoce vraků."

Všichni šli na loď, kterou, jim nakonec přeci jen dal Sao Feng. Dostali i posádku, jejíž velitel je onen Thai-huan, který je dovedl do lázní a který nejspíš stále ještě nezapomněla na to, co mu Viktorie řekla.
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Ostře na levobok, máte mě tu ještě před týdenní pauzou. :D Doufám, že se vám kapitola líbila. Konečně nějaká akce, kterou tak dlouho slibuji. :D
Tak zase za týden, pokud se vrátím s funkčními končetinami. :D
Kristin Oakenshield ❤