Popravou to začalo.

22. Kapitola

Probudila se ve vlhké a celkem malé cele. Ze shora kapala slaná voda. Všechno tu bylo porostlé drobnými i většími mořskými korály a sem tam se tu objevila nějaká ta řasa.

Ovšem tohle bylo to poslední, co Viktorii zajímalo. Byla rozladěná z toho, že vůbec probudila. Hlava jí třeštila, jako by v ní měla zasekané střepy a obličej - zvlášť v místě, kam dostala silnou ránu - měla v jednom ohni.

Zabijte mě, pomyslela si s úšklebkem, který ovšem musela hrát ze všech svých hereckých sil. Přetočila se z boku na záda a stále se odmítala zvednout. Chtěla takhle klidně ležet až do smrti. Ta není daleko, řekla si Viktorie a unavený pohled upírala k vlhkému stropu, z nějž na ni občas kápla nějaká ta krůpěj.

Začala si v hlavě srovnávat, co se vlastně stalo, poněvadž to měla trochu rozmazané a některé šmouhy teprve nabíraly své obrysy.

Musela uznat, že je v... háji - jo, to byl určitě ten výraz, který si sama pro sebe stále říkala. Eh, co si to namlouvám, jsem prostě v prdeli, přiznala si nakonec pravou barvu.

Konečně sebrala tolik síly - a sebezapření -, že se donutila vstát alespoň do sedu. Mladé pirátce to připadalo jako nadlidský úkol. Stále se cítila slabá a věděla, že jestli bude muset bojovat, okamžitě zemře. Ale kuš, umlčela svou rozumnější část a snažila se být alespoň sama pro sebe zase ta stará a nebojácná Viktorie.

Sedla si na dřevěnou a mokrou podlahu, složila obličej do dlaní, neboť jí hlava začala nebezpečně klesat, tak aby jí alespoň o něco opřela. Uvědomila si jednu věc: má noc zahnutější než sup a tváře, ústa a bradu zalepené krví.

,,Stávají se i horší věci," zamumlala a konečně pohled zabodla také jinam než do podlahy, ,,vždyť jsem se jenom nechala chytit večeří," pokračovala, ,,dopis od pudřiparuky se válí v kapitánské kajutě, vypadám, jako Barbossa bez jisté části těla a děti v přístavech se mě budou bát, protože si budou myslet, že jim chci vyklovat oči," dokončila svůj monolog, který vystihoval její situaci.

Tady bylo zatraceně těžké si udržet zdravou hladinu sarkasmu. Tady si člověk musel udržovat abnormální hladinu sarkasmu, aby nezešílel.

Po zbytek dne, kdy už Viktorie nabrala tolik síly, že mohla i vstát, obcházela pirátka celu a zkoumala ji, aby věděla, na čem je, až bude utíkat. Zatím to moc nadějný není, pomyslela si a znovu pokukovala po místě, kde byla vězněná, aby se ujistila, že něco nepřehlédla.

To odtud ještě nikdo neutíkal? ptala se sama sebe v duchu, když zjistila, že tady není ani škvíra, kterou může zvětšit nebo špatně spravené mříže. I ztrouchnivělý sloup by se jí hodil. Ale tady bylo vše v pořádku.

Krev z obličeje si smyla díky vodě, která tu byla všude, kam se podívala. Nos už si však nezvládla srovnat. Krása, prolétlo jí hlavou a musela se zasmát nad tím, jak děsivým dojmem teď skutečně působí. Jde mi to k očím, ne? ušklíbla se.

,,Hej, kdy hodláš sám skočit nad oheň, aby s tebou byla menší práce?" prskla se svým typickým úšklebkem, když k cele, kde byla, přišla ona chobotnička, která se nazývala kapitánem této lodi. Viktorie měla pocit, že až teď skutečně zešílela, ale to ona sama nemohla posoudit.

Stalo se něco hodně podivného. Něco, co Viktorie vskutku nečekala a na jistý moment ji to i vykolejilo. Davy Jones prošel zrezivělou mříží, jako by to byla pouhá mlha nebo pára. Kapitán se tvářil, jako kdyby tam ony na oko zrezlé - ale pevné - mříže nebyly.

Viktorii to velmi překvapilo, ale nedala najevo nic kromě jejího obvyklého sarkasmu. ,,Tak tohle by se mi teď taky hodilo."

Jones jí pouze probodl pohledem, který dával jasně najevo, že by si tyhle poznámky měla nechat pro sebe. Ani náhodou, řekla si a jízlivý úsměv se jí ještě více prohloubil. Divila se, že ho nemá ve tváři už dávno vyrytý.