Popravou to začalo.

21. Kapitola

Ta věta se jí v hlavě opakovala ještě nějakou dobu po jejich rozhovoru. Každý otec má strach o své dítě. Něco na tom pravdy určitě bylo, ale její otec patřil mezi výjimky. Bez problému jí pošle na smrt, aby dosáhl svého - ale ani ona nebyla jiná a nejednala by jinak.

Byla si stoprocentně jistá, že jich se tohle netýká. Její otec o ni strach nemá, proč by měl? My jsme rarita ve všech směrech, pousmála se, když se zamyslela nad tím, jaký má vztah se svým otcem.

O tři dny později, kdy Viktorie bedlivě poslouchala každý podle ní důležitý rozhovor a vždy v noci pátrala, jestli něco někde nepřehlédla.

Už zjistila vše, co potřebovala a co by se mohlo hodit. Lépe řečeno, už nenašla nic nového. 

Plánovala, jak se dostane pryč. Věděla, že prostě skočit do moře nemůže hned ze dvou důvodů - první, pravděpodobnost, že potká další loď byla mizivá. Druhý, za žádnou cenu nesmí zničit dopis od Becketta, který u sebe stále chovala jako poklad.

Musí si sama odvázat a spustit člun, což nebude nic lehkého. Ale zvládnout to musím, jinou možnost nemám, ušklíbla se.

Té noci Viktorie cítila skvělou příležitost na provedení jejího plánu.

Tichými, avšak rychlými kroky se vydala na opuštěnou palubu. Dokonce nikde neviděla ani kormidelníka. Netušila, proč tu není, ale rozhodně jí to hrálo do karet. Ale podezřelé to je, Viktorie, upozornila se a neopomíjela svou ostražitost.  

Začala pomalu odvazovat a spouštět člun. Vždy lano v jedné ruce pomalu popustila a dala pozor, aby se člun moc nenaklonil. Poté zase začala spouštět druhou stranu. Její mysl se plně soustředila pouze na složité odvazování.

Zaslechla ránu, která se roznesla palubou, ale než stihla pořádně zareagovat, omotal se jí kolem krku tlustý provaz, který připomínal oprátku, a strhl ji na zem.

Provaz, který ji začal škrtit, si rychle strhla z krku. Nezvládla se pořádně ani rozkoukat, co se vlastně děje.

Než se stihla zvednout z mokré paluby, dostala ránu těžkým kovem do hlavy. Neztratila vědomí, ale její tělo najednou odmítalo poslouchat a zvláčnělo. Chtěla téhle vlně vzdorovat, ale nešlo to. Svalila se na palubu a se vší silou vůle, kterou v sobě měla, držela oči otevřené, i přesto, že by mdloby uvítala stejně jako smrt těch ryb.

Ani téměř nevnímala, že se jí rybí posádka chopila a někam ji táhla. Snažila se pouze zůstat při vědomí.

Šeřilo se jí před očima, ale zatím jakž takž vnímala okolí. Rybáci jí nejspíš táhli ke kapitánovi - kam taky jinam že? pomyslela si a za normálních okolností by se ušklíbla, ale její tělo ji skutečně neposlouchalo.

Cestou, kdy pouze cítila špičky bot, jak ji drhnou o palubu, se jim jednou - když už cítila, že má více síly - pokusila vyškubnout. Skončilo to pouze tím, že ji jedna z ryb prostě udeřila do břicha, aby se přestala vzpírat, čímž Viktoriino tělo přestalo poslouchat ještě více.

V té velké a prázdné kajutě už konečně plně vnímala a byla se schopná dokonce i postavit a okamžitě nespadnout. Sice měla nohy slabé a sama se divila, že se jí okamžitě nepodlomily, ale udržely ji.

Kreatura s hlavou kladivouna jí začala prohledávat tuniku, až našla ukradený dopis od Becketta. Viktorie se snažila bránit, ale moc se jí to nedařilo. Ono když Vás jedna kreatura prohledává a druhá drží, není to úplně jednoduché.

,,Nesahej na mě! Hodil by ses maximálně tak k večeři," prskala vztekle a byla ráda, že už má sílu i na nadávky.

Od žraločího muže dostala silnou ránu do obličeje. Cítila silné prasknutí, které se jí neslo v hlavě jako dlouhá a táhlá ozvěna. Poznala, že jí žralok zlomil nos.