Popravou to začalo.

18. Kapitola

Stalo se to, co očekávala. Kolem ní se do kruhu postavilo nejméně šest mořských oblud. Jedna připomínala kladivouna s krabími končetinami na zádech, druhá ježovku s obřím rybím okem, třetí byla obalená chaluhami jako v dece...no prostě cokoliv, co vaše fantasie stvoří. Viktorie si připadala jako v podmořském světě.

Viktorie pochopila, že kapitán není ani jeden. Než stihl někdo něco udělat - jako například ji rovnou zabít -, zavolala: ,,Chci mluvit s kapitánem!"

Rybáci se po sobě zmateně dívali a vzápětí se otočili všichni jedním směrem. Rozestoupili se a k ženě kráčela další kreatura moře. Krok...klap...krok...klap. Takhle to znělo, když další z rybích hříček přírody přicházela.

Muž - s největší pravděpodobností - měl hlavu tvořenou bledými chapadly, které tvořily i to co by normálně byly dlouhé vousy. Na chapadlovité hlavě měl posazený černý trojúhelníkový klobouk, který vypadal jako vytažený z vraku lodi. Kabátec měl obrostlý většími i menšími korály.

Co se rukou týkalo - pokud se tomu dalo říkat ruce. Jedna bylo obrovské, mahagonově zbarvené klepeto a druhá 'ruka' bylo několik svíjejících se chapadel barvy mléka. Ze šosů odkapávala voda a ony spadané kapky mořské vody se tříštily o palubu. Jedna jeho noha vypadala jako lidská zato druhá byla zvětšená kopie krabí končetiny.

Tohle je kapitán Bludného Holanďana, Davy Jones. Nepochybně, uvědomila si okamžitě a jen tak tak se ubránila vítězoslavnému úsměvu. Alespoň se sem dostala, první krok má za sebou. Teď ještě přesvědčit kapitána.

,,Ano?" protáhl zvláštně posazeným hlasem s přízvukem, který odpovídal názvu lodi. ,,A co mu chceš?" zeptal se a Viktorii se zdálo, že ji ty jeho šedo-zelené oči prohlédly. Ale to byl spíš jen její pocit.

Viktorii hodně znepokojovalo ono velké klepeto.

Když byla na lodi, kterou Holanďan rozmetal na kusy, mohla ještě cuknout. Teď už není cesty zpět, leda zemřít. Ani nápad, usmála se v duchu.

,,Chci se přidat k Vaší posádce," snažila se to říct odhodlaně a pevně. Nechtěla, aby se jí hlas byť nepatrně zachvěl. Nesměla dát najevo jedinou známku strachu nebo nejistoty.

Spíš než by se vyděsila, lekla se. To obří klepeto, z něhož neměla dobrý pocit, ji chytlo kolem krku a zvedlo jí dobrou půl stopu nad zem. Instinktivně upustila šavli a chtěla se vymanit z dusivého sevření. Už zase?

,,Něco takového už tu bylo!" vyprskl vztekle a stisk zesílil, až se pirátka divila, že ji nepovolila krční páteř a tělo se už neoddělilo od hlavy. Viktorie začala lapat po dechu. Nelíbila se jí představa, že jí zabije chobotnice.

Viktorie už raději přestala počítat, kolikrát málem zemřela od doby, co jí Barbossa zachránil od popravy. Tomu se říká záchrana života, pomyslela si ironicky.

,,Opravdu? Můžete mi o tom povyprávět u čaje, ale dřív než mě uškrtíte," snažila se zlehčit situaci, ale jen plýtvala vzduchem, který jí rychle docházel. Jen na tuhle větu spotřebovala tolik potřebného kyslíku, že se divila, že ještě žije.

Stisk opět zesílil. Viktorii se pomalu šeřelo před očima.

,,Kdo jsi?!" prskl opět tím zvláštním hlasem.

,,Vůbec se nedusím, děkuji za optání," zasípala z posledního zbytku vzduchu, který vytlačila z plic. Věta posloužila, jak měla. Smrtící sevření povolilo a ona dopadla na mokrou a slizkou palubu porostlou drobnými korály.