Popravou to začalo.

11. Kapitola

Už byli v říši mrtvých dva týdny. Už zase?  Viktorie se musela napomínat za to své určování  času, které tady nemělo žádný smysl.

Docházela jim voda - včetně blahodárného rumu - i zásoby jídla a to už bylo všem jasné, že problémy začínají nabírat obrátky.

Avšak obrátky nabíraly nejen potíže, ale i stereotyp. Všichni dělali stále to samé. Stále dokola... Jack zkoumal mapy a stále dokola otáčel pohyblivými kruhy, jako by tu mapu už neznal nazpaměť. Elizabeth seděla na schodišti a civěla do prázdna. Barbossa se díval na obzor, a dokonce se zdálo, že i občas přemýšlí. Viktorie chodila po palubě a krom občasné hlídky u kormidla neměla moc co dělat, a proto se její myšlenky smrskly pouze do tří slov: Jak odtud ven?! 

Ostatní členové posádky buď spali v podpalubí, nebo se prázdně dívali do moře. Všem pomalu ale jistě rozum střídalo šílenství a zoufalství, které však jen málokdo dal najevo. Nikdo netušil, jak se dostanou zpátky do svého světa.

Zapadalo slunce, dnes jim už došly všechny zásoby. I poslední kapičky vody opustily lahve z tlustého skla a rum ji následoval velice rychle. Sušeného ovoce a stejně upraveného masa měli také už jen poskrovnu.

Ragetti znovu honil Jacka - opičku - který mu ukradl jeho dřevěné oko. Kus dřeva, z něhož už odpadávaly třísky, se dokutálel až k Viktorii, která se opírala o zábradlí. Když jí kulička ťukla do kotníku, nenapadlo ji nic lepšího, než se zlomyslným úšklebkem oko odkopnout a nechat ho koulet se na druhou stranu paluby.

,,Ne!" pískl Ragetti. ,,Moje oko!" A rozběhl se za tím, co by si měl chránit, než mu z toho někdo vyřeže třeba píšťaličku.

Bylo bezvětří a loď stála na místě. Nebylo nic, co by ji teď pohánělo. K zešílení, pomyslela si Viktorie zoufale a konečně odpíchla pohled od oranžového slunce, které se pomalu blížilo za obzor.

Její pohled, který už vyděsil nejedno ještě děsivější individuum, našel Jacka, který očividně mluvil sám se sebou.

Chvilku mluvil do svého pravého a chvilku do levého ramena. Viktorie ho skutečně měla za šílence, ale taky v něm viděla něco zvláštního, co všichni, které doposud poznala, postrádali. Ta tenoučká hranice mezi pomatením smyslů a inteligencí byla skutečně tenká a tenhle pirát mezi ní balancoval velmi často. 

Zadíval se do mapy a jeho hluboké oči se rozšířily v němém úžasu. Našel další pohyblivý kruh? napadlo stereotypem sužovanou pirátku.

Zvedl se a ukazoval něco za zábradlím - za druhým, než byla Viktorie, proto pořádně ani neslyšela, co žvatlá.

Pár členů posádky tímto směrem obrátilo pohled také, poněvadž alespoň jeden z kapitánů konečně vyvíjel nějakou aktivitu.

Najednou odběhl na druhou stranu - tam, kde stála Viktorie - a chvilku se díval do moře. Přiběhl sem ještě Gibs, který, jak se zdálo, Jacka vždy následoval, a ještě pár dalších. Po několika promlčených vteřinách, kdy se ho Viktorie chtěla zeptat, co to provádí, se zase otočil a odskotačil zase na druhou stranu.

Viktorii to nedalo a musela se jít podívat, co na té mapě vykoumal.

Loď se začala mírně houpat, a tak Viktorie v moment, kdy došla k mapě, sebou švihla o zem, protože jí noha ujela na tom zpropadeném oku. Že sem to nehodila do moře, nadávala v duchu.

Když vstala, zjistila, že není jediná, koho zajímalo, co někdo s lany místo vlasů na mapě našel. Viktorie a starší kapitán se zadívali do mapy, navzdory tomu, že by nejraději jeden druhého vystrčili pryč, nebo mu vyškrábali oči, aby na tajemství mapy nemohl přijít.