Popravou to začalo.

4. Kapitola

Zakotvili v Singapuru, konečně. Viktorie tuhle zemi ještě nikdy nenavštívila, a to i přes svůj mladý věk obeplula velkou část světa.

Singapur na ni udělal dojem hned na první pohled. Lampióny rozvěšené na každém sloupu osvětlovaly každý kus zátoky. Sem se budu muset podívat znovu, pomyslela si, když procházeli jednou méně osvětlenou uličkou, kde se měli rozdělit.

William se vydal najít obchod s námořními mapami a pokusí se jednu z nich ukrást. Hlavně, aby ho nechytli, to by plány hodně hatilo. Viktorie byla prostě z nějakého důvodu proti tomuhle plánu už od začátku. 

Tia Dalma - která z nevysvětlitelných důvodů přišla na ten naprosto idylický rodinný vztah mezi kapitánem a Viktorií -  si najde nějaké místo, kde by jim mohla několika výbušninami uvolnit únikovou cestu. Ragetti, Pintel, Marty, Gibs a Cotton se do Sao Fengových lázní dostanou kanály a budou fungovat jako záloha.

No a Elizabeth, Viktorie a Barbossa půjdou rovnou za vládcem Singapuru. Musí najít nějaký způsob jak najít stráž. To vymyslel mozek posádky - kapitán. Spíš ruomvý jablko, říkala si Viktorie vztekle. Příčilo se jí, že ho musí poslouchat. 

Elizabeth popluje na loďce a trochu stráže vyprovokuje zpěvem pirátské písně. Mohlo by to vyjít. Zrovna tohle byla asi jediná dobrá část tohohle plánu.

Pokud se jen jedna z fází pokazí... je nutné dodávat, co se stane? 

Co Viktorii znepokojovalo víc, než případná smrti, bylo to, že teď půjde nějakou doby s Barbossou. Nelíbila se jí představa, že bude muset být v jeho blízkosti.

,,Je načase začít věřit, že nám plán vychází," vytrhl jí z myšlenek skřípavý hlas. Viktorie si uvědomila, že už jsou všichni v tahu.  A jí nezbývalo nic jiného než Barbossu následovat. Stoprocentně už tu někdy byl, jinak by se tu takhle nevyznal. Z dálky slyšela Elizabethin zpěv.

Jó hó, ruku v ruce,

nechte vlajku vlát...

Dál už neslyšela, protože zašli do jedny velmi rušné uličky. Zamyslela se nad textem písničky. Když se to tak vezme, piráti opravdu drželi spolu - pokud měli stejný záměr a byli ochotní se spolu podělit. To už však byl někdy problém.

Kvůli tomu se říká, že piráti jdou proti sobě. Ne proto, že chtějí ostatní vyhladit, ale chtějí buď svůj slíbený podíl nebo chtějí víc - čehokoliv.

A všichni piráti jsou hrdí na to, čím jsou. I když stojí pod oprátkou nechají vlajku vlát.

Náhle do někoho vrazila a to přerušilo její myšlenky. Barbossa ze zastavil a ona do něj narazila. Stáli ve slepé uličce.

,,Já myslela, že víš kam jdeme." ozvala se konečně.  Asi to byla celkem dlouhá doba, co tu byl, jinak by si cestu pamatoval.

Neodpověděl, jen zamumlal něco ve smyslu: ,,Kdo si má něco takového pamatovat přes třicet let." Otočil se a šel zase do jiné uličky.

,,Sloni prý nezapomínají," rýpla si nakonec, ale odpovědi se jí opět nedostalo. ,,V kolika uličkách se budeme muset ztratit, než se konečně někoho zeptáš?" obrátila oči v sloup, když její otec začínal připomínat dezorientovanou rybu na suchu.

Věděla, že piráti mají taky nějakou hrdost a na cestu se nezeptají ani kdyby bloudili celý roky. Odpověď byl tedy další vražedný pohled.

,,Kolik máme času?" zeptala se s kapitulací v hlase. Očividně z něj nic pořádného nevypáčí a jestli do něj bude stále takhle šít, může si jít kopat hrob. Nebo ho jít vykopat jemu.