Nenecháš mne padnout

2. Sendvič

Sam & Bobby rozmlouvají o Deanovi, o něco málo později se ho snaží přesvědčit k jídlu.

První věc, kterou Sam udělal, když se následující ráno vzbudil, bylo, že zkontroloval bratra. Jeho postel však zela prázdnotou.

„Deane?"

Seběhl schody z patra, nejdříve nakoukl do obývacího pokoje, až poté vešel do kuchyně, kde nalezl Bobbyho s kávou a novinami. „Kde je - je v pořádku?" ptal se s obavami, protože Deana nikde nezahlédl.

„Brý ráno i tobě, synku," Bobby k němu zvedl hlavu, ale pak jen kývl. „Je venku v garáži a hrabe se v jednom z aut."

Sam se podíval na hodinky. „Je teprve 8,30. Viděl si ho? Připadal ti okay? Říkal něco?"

„Co to, k sakru, s tebou je? Chováš se jak jeho matka nebo tak něco!"

„Já nevím," Sam se posadil za stůl. „Dean...včera v noci zkolaboval. Hned potom, co jsme skončili...a on...já...jeho žebra jsou tak lehce hmatatelný, cítil jsem je i přes oblečení. Skoro vůbec nejí a to se mu nepodobá."

„Hm, teď když jsi to zmínil – nabízel jsem mu snídani, ale odmítnul. Přišel s nějakýma kecama, že už jedl, přestože sotva vylezl z postele."

Sam se zachmuřil, zvedl se a zamířil k lednici. „Něco mu připravím a je mi jedno, jestli chce nebo ne!"

„A co hodláš dělat – přivázat ho k židli a nutit ho jíst?"

„Když budu muset...!" položil pánev na sporák.

Bobby se před něj postavil. „Nikdy nedonutíš svýho bratra dělat něco, co sám dělat nechce, Same."

„Takže si mám prostě jen sednout do kouta a čekat, dokud se nevyhladoví k smrti? To těžko! On je moje rodina a já se o něj postarám!" Sam se zhluboka nadechl a otočil se k oknu, aby Bobby neviděl jeho slzy.

„Tím JÁ si myslel, že MY se o něj postaráme. Neříkám, že nebudeme dělat nic. Ovšem stejně dobře víš, jak Dean Winchester nesnáší být do něčeho nucen. Ty začni se snídaní a já s ním promluvím."

* * *

V garáži se právě Dean snažil přijít na kloub problému s motorem, když mu na rameno dopadla ruka. Lekl se, až nadskočil a praštil se o otevřenou kapotu do hlavy. „Au! Sonofabitch!" zařval předtím, než se otočil k Bobbymu. „K čertu! Zbláznil ses?!"

„Chci si s tebou promluvit."

„Jo? Příště mě varuj předem!" mnul si bolavé místo.

„Za to se omlouvám," Bobby se opřel o auto, takže se ocitl po Deanově boku. „Sam dělá snídani. Půjdeš dovnitř a dáš si? Budou slaninové sendviče, vím, že je zbožňuješ."

Dean se jeho pohledu vyhnul. Přesto mu ruka sklouzla k žaludku. „Nemám hlad. Jsem v pohodě. Vezmu si něco pozdějc."

„To je blbost a oba to víme! Tyhle hadry..." Bobby ho zatahal za rukáv košile, „který ti normálně jsou, na tobě teď visí a Sam mi řekl, jak ses minulou noc skácel!"

„Můžeme mluvit i o něčem jiným? Třeba...wow, dívej, pták!" Dean důležitě ukázal na straku poskakující u dveří garáže.

Bobby nad snahou změnit téma jen protočil oči. „Ten pták je mi ukradenej! Jediný, o co mi teď jde..." odfrkl si. „Možná, že ses o sebe přestal zajímat, ale my se Samem to nevzdáme. Takže teď padej do kuchyně, než tě tam dotáhnu sám!"

„Tak jo, kámo, hlavně klídek! Jen bych potřeboval..."

Bobby ho chytil nesmlouvavě za paži a vyrazil k domu.

„Hej! Tohle zboží se neosahává!" okamžitě jeho ruku setřásl, avšak poslušně ho následoval.

Po příchodu do kuchyně se Deanovy oči okamžitě zafixovaly na talíři se sendvičem. „Uhm, zapomněl jsem něco venku..." obrátil se, ale Bobby ho otočil zpátky a přisunul mu židli.

„Sedni," položil mu ruce na ramena.

„Jsem snad nějakej podělanej pes?" Dean je opět velmi rychle ze sebe smetl. Podíval se na Sama a donutil se k úsměvu. „To...vypadá skvěle..."

Ten mu úsměv oplatil, ale Bobby viděl v jeho očích starost.

Oba dva sledovali, jak uchopil sendvič oběma rukama. Držel ho snad minutu, než ho s pocitem bolestivě zkrouceného žaludku položil zpátky.

„Nemůžu...já...prostě nemám hlad."

„Prosím, Deane," Sam téměř škemral. „Musíš jíst, si vyhublej na kost. Nebo se něco děje? Něco, co ti brání v jídle?"

Dean po nich šlehl pohledem. „Nic mi není!" vstal tak prudce, až převrátil židli. „To jen vy dva jste jak osina v zadku!"

„Pokud je něco špatně, nám to přeci můžeš říct. Jsme tvoje rodina," Sam k němu přistoupil, slzy v očích.

„NIC MI NENÍ!"

„Uklidni se, synku," Bobby se ho dotkl ve smířlivém gestu. Dean však před ním couvl.

„NESAHEJ NA MĚ!" zuřivě vyjel, otočil se a...odešel.

Stáli tam bok po boku, zaposlouchaní do zvuku Impaly opouštějící pozemek. „No, tak tohle byla paráda."

TBC