Nenecháš mne padnout

5. Spánek

Sam si dělá starosti o Deana, s Bobbym probírají možnosti.

Sam ho držel v objetí tak dlouho, dokud si neuvědomil jeho klidné a pravidelné oddechování. „Deane?"

Musel se usmát, když zjistil, že to bratr na jeho rameni zalomil.

„Chceš, abych ti ho pomohl přesunout nahoru do pokoje?"

„Ne." Trochu Deana nadzvedl a oči se mu rozšířily v poznání, jak lehký v jeho náruči byl. „O můj Bože! I děti váží víc než on v tuhle chvíli," zašeptal k Bobbymu. Sedl si na pohovku tak, aby si jeho tělo mohl pohodlně opřít o sebe.

„Předtím než odejdu do garáže - budeš něco potřebovat?"

„Ne, v tuhle chvíli jsem v pohodě," díval se při tom na bratra. „Až se vzbudí, zavolám tě."

Bobby přikývl, ale zdálo se, že své chlapce nechce opustit. „Pokud se bude něco dít, dej mi vědět," váhavě vykročil z pokoje.

Sam ho nevnímal. Byl příliš zaneprázdněn zíráním do té pobledlé tváře. „Budeš v pořádku, Deane. Máš tu mne a Bobbyho. Nikdy tě nenechám padnout. A taky vím, co k tobě cítí Bobby. Je stejně tak úzkostlivej jako já sám."

Dean se zachvěl a posunul se těsněji k němu, hledajíc teplo. Sam si sundal bundu, kterou přes něj přehodil.

„A je to." Zavadil o jeho klíční kost. Váhavě posunul ruku níž a přejel mu prsty po žebrech. Ta jejich neskutečná vyhublost mu vehnala slzy do očí. „Ach Bože," šeptal hrůzou, když si uvědomil, jak jsou bratrovy kosti lehce k nahmatání.

I kyčle z něj vyčnívaly jak kameny na opuštěné pláži.

Zavřel oči, neschopný zadržet slzy. Sklonil k němu hlavu a nechal je padat do těch světlých vlasů.

„S tímhle musíš přestat, Deane. Pokud hned nezačneš jíst, umřeš."

O patnáct minut později ho v tomto lítostivém rozpoložení zastihl vracející se Bobby.

„Co se stalo - je v pořádku?" vřítil se dovnitř.

Sam nadskočil a narovnal se. „Tohle už nedělej!" vydechl. „Nechci, abys ho vzbudil, potřebuje si odpočinout."

Pohladil konejšivě bratra po zádech, když se začal vrtět. „Šššš, všechno je v pořádku. Jsem tu, klid."

„Ne...plameny..."

„O čem se mu to, sakra, může zdát?"

„Nevím, jen doufám, že nesní o žhavejch roztleskávačkách."

„Jo...to by bylo..." Bobby se na ty dva zadíval. „Divný."

Sam ještě chvíli Deana pozoroval, než se obrátil zpátky. „Musíme něco udělat. Při svých salt&burn procesech jsme pálili kosti, které na sobě měly daleko víc masa než na nich má právě teď on."

Bobby si při pohledu na spícího Winchestera odfrkl.

"Já vím, a pokud nezačne jíst během několika příštích dní, budeme muset sehnat pomoc."

„Tím myslíš...nemocnici?" Sam si instinktivně přitáhl bratra blíž k sobě.

„A máme jinou možnost? Vím, že nás za to bude nenávidět, ale aspoň bude naživu."

Sam na něj chvíli zíral, než kývl. „To, jak se poslední dny chová, by mohlo ukazovat na deprese. Sotva spí, skoro nejí. Ale s tím, že ho před pár měsíci málem zabil démon a táta pro něj zemřel - není se čemu divit. Jenže takhle to dál nejde."

Bobby si odkašlal a rozhodl se Samovi říct o tom, čeho byl před několika týdny svědkem. Dean mu nařídil mlčet, ale teď už neměl na vybranou.

„Ehm...Same - je tu něco, co ti musím povědět." Počkal, dokud neměl jeho plnou pozornost. „Pár týdnů dozadu...hned po snídani, jsem Deana slyšel v koupelně zvracet. Řekl mi, že to bylo kocovinou, ale teď už o tom nejsem tak úplně přesvědčenej."

„Zvracet? Není to to, co dělají lidi trpící poruchami příjmu potravy?" Sam se zamračil. „Jenže...může jít o mix obou?"

Bobby pokrčil rameny. „Udělal jsem malý průzkum a dočetl se, že někteří lidé v depresi přestanou jíst, další se přejídají a jiní si snaží fyzicky ublížit. A to, jak Dean s jídlem zachází..."

Sam se na minutu odmlčel a přemýšlel o jeho slovech. Dávalo by to smysl, už jen kvůli tomu, jak se poslední dobou Dean choval. Chystal se mu odpovědět, když bratr ze spaní zasténal, jako by byl v bolestech. Trhl sebou a ztěžka otevřel oči.

Pomalu se probouzel a zmateně zjišťoval, že není na místě, o kterém se mu zdálo. „Co tu sakra dělám?" rozhlédl se a překvapením nadskočil, když spatřil Bobbyho, jak ho upřeně pozoruje.

„Co to, k čertu...! Civěli jste na mě, když jsem spal? Naháníte mi hrůzu!" viditelně se otřásl. „Jděte ode mě!"

„Promiň." Sam se od něj odsunul, aby se mohl narovnat. „Jak je ti?"

„Je mi fa -" Dean se zarazil, když si všiml, že na něj oba dva neustále zírají. „A teď co?! Přísahám, tohle je pořád divný!"

Sam se podíval stranou, avšak Bobby neuhnul. „Budeš muset začít jíst, synku. A pokud ne, já a tvůj bratr tě vezmeme k doktorovi."

Dean nervózně polkl a sklopil pohled ke svým rukám. Viděl, jak se lehce třesou a proto je sevřel do pěstí, aby to zakryl.

„To...nemůžeš! To neuděláš! Sam by to neudělal!" otočil se k němu. „Same?"

„Je mi to líto, ale Bobby má pravdu - jestli budeš dál váhat, umřeš."

Měl bych být mrtvý tak jako tak, pomyslel si.

„Žádní doktoři!" zhluboka se nadechl a kousl se do rtu. „J-já se pokusím."

„A to je všechno, co od tebe chceme, synku. Nic víc nepotřebujeme slyšet," Bobby kývl na Sama a odešel do kuchyně, aby pro Deana nachystal něco lehkého k jídlu.

Sam se na bratra usmál, natáhl se a položil ruku na jeho. „Děkuju."

Dean mu oplatil drobný úsměv a oba dva plni nervozity vyčkávali na Bobbyho návrat.

TBC