Nenecháš mne padnout

12. Vychrtlost

Dean a Sam rozmlouvají.

„Deane? Jsi tam v pořádku?" Sam zaklepal na dveře koupelny. Bratr už tam byl přes půl hodiny a on si dělal starosti. „Deane?"

Nedočkal se odpovědi, proto vzal za kliku a byl překvapen, když se dveře otevřely.

„Deane?" vešel dovnitř a spatřil bratra stát před zrcadlem, jen v boxerkách, dívajíc se na sebe. „Co se děje?" položil mu ruku na záda a snažil se ignorovat skutečnost, že pod ní cítí kosti jeho páteře.

Dean zíral na svůj odraz. Pokožku měl bledou a vypadala jak tenká vrstva papíru přetažená přes obličej a tělo, přichycená přímo ke kostem, protože to bylo to jediné, na čem mohla skutečně držet. Oči měl mírně propadlé a obrovské, kůže kolem nich měla nádech tmavých šmouh.

„V-vypadám jak..." odmlčel se, slza mu sklouzla po tváři. „Já... neuvědomil jsem si, co dělám... Ale..."

„Pššt, to bude dobrý. Tvý starý já se za pár měsíců se vrátí ... pokud budeš pokračovat v tom, s čím si právě začal," Sam mu konejšivě kroužil dlaní po zádech.

„Vždyť já už vůbec nevypadám jako já... jsem hnusnej!"

„To nejsi! Pořád si to ty... jen trochu... nebo o hodně tenčí."

„Vypadám jak kostra s kůží. Jsem jedna velká kost. Dívej," přejel si rukou po celém těle, přes svá nápadná žebra, dolů po propadlém žaludku, přes vystupující kyčle. „Můj obličej... je tak vyzáblej. Mohl bych hrát Skeletenovo dvojče. Jsem šerednej."

Sam mu položil ruce na ramena. „Deane, poslouchej... nejsi šerednej. Nikdy jsi nebyl, nikdy nebudeš!"

Bratr se na něj díval skrze zrcadlo několik sekund, než se zaměřil zpět na sebe. „Jsem tak bledej. A taky mám černý kruhy pod očima...přísahám, že pokud se to ještě zhorší, začnu vypadat jako Beetlejuice."

„Vždycky si říkal, že ho máš rád. A co se týče jeho - kdyby věděl, že se mu chceš podobat, bral by to jako kompliment."

„Ale já nechci vypadat jako on! Je to mrtvej, 600 let starej chlap, kterej nenávidí čistotu! A já nenosím proužky!" Dean zavrtěl hlavou. „Chci vypadat jako já... ale není to tak."

„Poslouchej mě. Zlepší se to a ty se zase vrátíš k normálu. Bude to sice chvíli trvat, ale ty se tam dostaneš."

„Jak jsem tohle sám sobě mohl udělat?" Deanovy zelené oči putovaly po odraze jeho tenkého těla v zrcadle.

„Ale tohle není tvoje chyba! To deprese a porucha příjmu potravy... není to tvoje vina, nemůžeš si pomoc. Jsi nemocný," Sam se k němu pokoušel promluvit, tisknouc mu jemně rameno.

Dean mu ale přestal věnovat pozornost, prsty se mu rozeběhly po kostnaté tváři. Trhl sebou, když jediné co pod bříšky cítil, byly vystupující lícní kosti. Poprvé po měsících si konečně uvědomil, jak teď vypadá.

„Moje oči jsou obrovský. Nesnáším svý pihy, zapomněl jsem, že je mám, ale teď, whoa,... fakt tam jsou!"

„Čím bledší jsi, tím výraznější tvý pihy budou. Myslím, že tě dělají mladším."

Dean si povzdechl a pozvedl k obličeji i svou druhou ruku. „Vypadám jako jedno z těl, které jsme spálily a které se vrátilo k životu. Lidi, který znám z minulosti, by mě právě teď asi nepoznali."

Sam se kousl do rtu a mírně s bratrem zatřásl. „Jen proto, že jsi hubenější, neznamená, že jsi úplně jiný člověk."

„Nezáleží na tom, co říkáš, Same. Nezmění to nic na tom, co si o sobě myslím. Vypadá to, že jsem odvedl sakra dobrou práci s tou 'chci umřít'akcí. A byl jsem..." Dean se roztřeseně nadechl a zlomeně popotáhl. „Vždyť už mrtvý skoro jsem."