Nenecháš mne padnout

11. Nákup

Dean se Samem jdou nakupovat.

Týden po propuštění Deana z nemocnice vešel Sam do obývacího pokoje, držíc bundu a boty.

„Hej Deane, jdu nakupovat. Chceš jít?"

Bratr se na něj podíval, než stočil pohled ven. „Já..." nervózně polkl a pokrčil rameny. „Nevím, Sammy."

Sam mu ovinul paži kolem kostnatých ramen. „No tak, Deane. Vím, že jsi možná nervózní. Nebyl jsi venku od té procházky, co jsme..." zmlkl, protože nechtěl myslet na to, co se tenkrát stalo. „Ale musíš do sebe dostat aspoň trochu čerstvého vzduchu. Nemůžeš zůstat uvnitř navždycky."

Dean se zhluboka nadechl a obrátil se k němu. „Dobře."

„Skvělý. A můžeš si vzít zase tohle," ukázal mu svou mikinu.

„Proč mě do tohohle oblíkáš vždycky, když jsem nemocnej... nebo tak?" ptal se a neochotně si jí od něj vzal.

„Já nevím. Jen si chci být jistej, že jsi v teple... a tohle tě od zimy ochrání."

Dean obrátil oči v sloup. „Ale to moje bunda taky, víš."

„Snažím se o tebe starat. Takže si se mnou nezačínej nebo budu muset nastolit znovuzlechtání."

„Ooooh, už se bojím," Dean se hraně otřásl.

„To se boj! A teď jdeme," Sam ho vzal jemně za ruku a pomohl mu vstát. „Jsi v pohodě?"

„Ach můj Bože, Same, jen jsem si stoupl. Pochybuju, že se mi při tom něco stane."

„Já vím, že reaguju přehnaně, ale omlouvat se za to nebudu. Není to tak dávno, co jsi málem umřel... a začal jsi jíst teprve před pár dny. Takže promiň, že se strachuju o svého bratra!" Samovy oči se zaplnily slzami, ale on je nemínil setřít.

Deanův výraz změkl. „Okey, Sammy. Sorry."

„V pohodě. Ale už pojďme, než se setmí," položil mu ruku kolem ramen.

„Same, je jedna odpoledne. Nejsem zas tak pomalej," dloubl ho do loktem do žeber, kráčejíc do kuchyně.

„Hej Bobby, jdeme nakupovat. Mám seznam, takže by to nemělo trvat dlouho."

Bobby viděl, že Dean jde také. "Dejte si na čas. A dohlídni na něj, ať se moc nevysiluje a nech ho dostatečně odpočinout, pokud to bude potřebovat," snažil se nesmát při pohledu na výraz v Deanově tváři.

„Ehm...haló? Já jsem tady."

„Já vím, ale nemůžeš nás vinit za to, že o tebe se Samem máme strach."

„Dobře, cokoliv. Už můžeme tedy jít?"

„Uvidíme se později, Bobby," Sam se chystal otočit, když za sebou uslyšel jeho hlas.

„Myslím to vážně, Same! Dohlídni na něj," znělo to velmi vážně.

„Samozřejmě. Teď je to moje práce." Sam se na něj usmál a odešel za bratrem. Zamračil se, když viděl Deana stát u dveří s nervózním výrazem. „Jsi v pohodě?" položil mu ruku na záda.

Dean při tom nečekaném kontaktu nadskočil. „Bože! Tohle už nedělej! Jsem v pohodě. Jen... už pojďme," udělal krok ven.

Oba Winchesteři kráčeli mlčky několik minut, dokud se ten starší náhle nezhoupl na stranu. „Wow."

„Hej, hej," udělal Sam, když byl Dean málem sražen poryvem větru. Položil mu ruku kolem ramen, aby ho ustálil. „Jsi..."

„Jo, Same. A přestaň se mě na to ptát. Jen nemůžu uvěřit, že jsem byl skoro poražen trochou pitomýho větru."