Nenecháš mne padnout

14. Restaurace

Dean, Sam a Bobby jdou do restaurace.

Týden na to, se Sam s Deanem vraceli z pravidelné kontroly, která byla podmínkou bratrova předčasného propuštění do domácí péče a která měla zajistit lékařský dohled při zpětném přibírání jeho váhy.

„Hej, Bobby," starší z Winchesterů se objevil v domě jako první.

„Nazdar, synku. Tak jak sis vedl?"

Dean se posadil na gauč. „V poho..."

Byl přerušen Samovým vřícením se do místnosti. „Bobby, hádej co! Dean přibral skoro půl kila. Není to skvělý?"

Ten protočil očima. „Můžeš s tím přestat? Je to jen pár deka! Tedy skoro nic."

„Není to nic, Deane. Tohle je dost podstatný. A taky už víme, že v sobě jídlo dokážeš udržet."

„Tvůj bratr má pravdu. Bez ohledu na to, jak moc nebo málo to je, důležitá věc je ta, žes něco nabral."

Sam se nepřestal zubit od chvíle, co nasedli do auta směr domov a začínal tím Deana děsit. „Možná to příště bude celých půl kila, nebo i kilo," řekl předtím, než náhle rozhodil rukama a sevřel bratra do obětí. „Jsem na tebe tak pyšný."

Dean si povzdechl a nechal ho na sobě viset. Když už to však trvalo moc dlouho, podíval se na hodinky. „Same, necháš mě někdy jít?"

„Sorry," odtáhl se, v obličeji mírně červený. „Pořád nemůžu uvěřit tomu, žes to dokázal."

„Jo, hádám, že začínám tloustnout, co?" zažertoval s malým úsměvem.

Sam se zasmál. „Kéž by. Máš před sebou ještě dlouhou cestu. Pokud vydržíš pokračovat tak jako do teď, za rok můžeš být zpět v normálu. Jaj! Měli bysme jít ven a slavit. Třeba do restaurace nebo tak."

Deanův úsměv poklesl. „Ehm... já nevím, Same."

„Co je?"

„Nechce se mi jíst venku."

„Deane, musíš to začít zkoušet," Sam mu položil ruku na rameno. „Já a Bobby tam budeme. A pokud budeš chtít, sedneme si úplně dozadu, kde není nikdy nikdo."

Dean se podíval z jednoho na druhého. „Fajn."

„Tak jdeme! Jsi připravený vyrazit?"

„Nač ten spěch?"

„Je čas oběda. Chceme se najíst," Sam mu pomohl vstát.

Dean se znovu zahleděl na Bobbyho. „Vy dva mě nenecháte na pokoji, dokud s vámi nebudu souhlasit, co?"

„Ne," odpověděl mu Sam opět s velkým úsměvem. „A já budu řídit."

„Same, jdeme na oběd, ne zabít Batmana," řekl s odkazem na jeho široce roztaženou pusu.

„Sorry. Jen jsem šťastnej... a tak na tebe hrdej."

„Wow. Pokud si šťastnej kvůli pár gramům, představ si, jaký to může být příště, pokud naberu mnohem víc."

„Když to bude půl kila, budeme mít večírek."

„Trochu moc dramatický, nemyslíš?"

Sam pokrčil rameny. „Jdeme? Jsi připravený, Bobby?"

„Jo," zvedl se ze židle a připojil se k bratrům. „Bude ti dost teplo?"

„Jo, mámi. Jsem v pohodě, mám dvě bundy. Tak půjdeme nebo co?"