Nenecháš mne padnout

7. Nemocnice

Dean je v nemocnici.

O dva dny později byl Dean stále v bezvědomí. Sam ho neopustil ani na vteřinu a jediným důvodem, proč Bobby od nich odcházel, byla donáška jídla pro mladšího Winchestera, aby neskončil vedle svého bratra.

Doktor si myslel, že to Dean pomalu vzdává. Stačilo se na něj podívat a bylo poznat, že tohle se táhne už nějaký čas. Jejich otec zemřel před pěti měsíci a Sam se domníval, že to byl pravděpodobně poslední čas, kdy se bratr pořádně najedl. Nemohl uvěřit, proč mu trvalo tak dlouho si toho všimnout.

I kdyby to o Deanovi byla pravda, neexistovalo nic, co by donutilo Sama, aby to vzdal, o Bobbym nemluvě.

„Jsem tady a neodejdu, dokud neotevřeš oči a neřekneš mi," držel bratrovu kostnatou ruku ve své a na chvíli se odmlčel, stírajíce si slzy z tváří. „Prosím, vzbuď se."

„Hej, Same. Mám pro tebe kafe. Jak si vede?" Bobby vstoupil do místnosti, dva kelímky v rukou.

„Díky," Sam si jeden vzal, nespouštěje z bratra oči. „Je to pořád stejný. Proč se nechce probudit, Bobby?"

Sedl si vedle nich. „Kéž bych věděl," šeptal a díval se na mladého muže ležícího v posteli. Dean byl tak bledý, možná bělejší, než nemocniční povlečení, což dělalo pihy v jeho obličeji o to zřetelnější. Ty viditelné tečky mu nyní dodávaly vzhled malého kluka.

„Myslíš, že... že by třeba mohl mít strach se probudit, nebo tak něco?" Sam usrkl kávy.

„Já nevím, Same. Dean svůj strach neukazuje. Je tedy těžký to o něm říct právě teď."

„Jo, ani já ho takového neznám." Sam se zamračil, protože ho zrovna něco napadlo. „Třeba ví, že je tady. Víš, jak moc nesnáší nemocnice."

„Co tím myslíš? Nechce se vzbudit, poněvadž ví, kde je?" Bobby se nad tím zamračil úplně stejně.

„Já... jen zkouším hádat," Sam si unaveně přejel rukou přes obličej.

Bobby se trhnutím podíval na hodinky, oči dokořán. „Sakra! Musím zpátky domů. Má se stavit jeden z lovců a já mu zapomněl říct, že tam nejsem. Už je příliš pozdě mu volat. Nebudu pryč dlouho." Odcházel, ale ještě se ohlédl. „Seš s tím v pohodě?"

„Jo. Zavolám ti, kdyby došlo k nějaké změně."

„Vrátím se hned, jak to půjde."

Poté, co Bobby odešel, vešla do pokoje sestra. „Ahoj. Budu tu jen chvilku. Nějaká změna?"

„Ne. Je to pořád stejný," Sam ji bedlivě pozoroval. Cítil se trochu majetnicky, když takto Deana před ostatními hlídal.

Skončila a usmála se."Přijdu zase později. Potřebujete něco?"

Jo, svýho bratra, pomyslel si. „Ne, díky Helen."

Odešla a Sam vše hodil za hlavu. K čertu s tím! Přisedl si k Deanovi na postel a opatrně si ho zvedl do náruče. Upravil mu kanylu v nose, která mu pomáhala při namáhavém dýchání.

„Já vím. Chick-flick moment. Ale dokud mi neřekneš, nenechám toho. No tak, Deane. Už se musíš vzbudit. Nemůžeš tu jen tak ležet a prostě to vzdát."

Když nedostal žádnou odpověď, ušklíbl se. „Dobře. Ale neříkej, že jsem tě nevaroval." Jak se tak díval na jeho obličej, uvědomil si délku bratrových řas. Zapřemýšlel, jestli byly takové vždycky.